Mesiánský judaismus
Hebrejsky יַהֲדוּת מְשִׁיחִית, JAHADUT MEŠICHIT – jedna z větví judaismu, která vznikla již v 1. století n. l. a byla praktikována židovskými a později i nežidovskými učedníky rabího, jenž byl na území tehdejšího Izraele znám pod jménem Ješu‘a ha-Nocri (יֵשׁוּעַ הַנָּצְרִי, Ježíš Nazaretský). Ten byl svými učedníky uznán za Mesiáše Izraele, Vykupitele světa a Pána a později byl označován jako Ješu‘a ha-Mašiach (יֵשׁוּעַ הַמָּשִׁיחַ, Ježíš Kristus). Toto své přesvědčení začali hlásat především poté, co byl jejich mistr usmrcen na popravčím kříži a oni se nato dle svých vlastních slov stali svědky jeho vzkříšení.
Významnou roli při šíření mesiánského judaismu v 1. století n. l. sehrála jedna z jeruzalémských synagóg, kterou vedl Ja‘akov (יַעֲקֹב, Jakub). Tato synagóga byla známa nejen tím, že sdružovala věřící v Ješuu ha-Mašiach, ale také tím, že tito věřící byli „nadšenými zastánci Zákona“ [1] neboli Tóry. To znamená, že tito věřící vedli židovský způsob života a praktikovali židovskou bohoslužbu. Tento židovský způsob života však nenutili věřícím z národů. Ty odkazovali pouze na nutnost dodržování těch nejnutnějších věcí z Tóry, jež jsou v současné době formulovány v tzv. ševa micvot bnej Noach (שֶׁבַע מִצְווֹת בְּנֵי־נֹחַ, sedm noachidských přikázání).
Význačným hlasatelem víry v Ješuu ha-Mašiach mezi národy se stal rav Ša’ul mi-Tarsos (רַב שָׁאוּל מִטַּרְסוֹס, známý pod označením apoštol Pavel), autor většiny listů, jež se později staly součástí tzv. Nového zákona a jež byly později křesťanskou církvi zneužity k odmítání židovského způsobu života, ačkoliv samotný Ša’ul pouze odmítal, aby k tomuto způsobu života byli nuceni lidé z národů. Tyto protižidovské tendence v církvi začaly v době, kdy se věřící z národů chtěli vyhnout pronásledování ze strany římské moci, která skupiny věřících v Ješuu ha-Mašiach považovala za židovskou sektu, a vyvrcholily po Nicejském koncilu (325 n. l.), kdy židovští věřící v Ješuu ha-Mašiach na základě nejrůznějších církevních výnosů ztratili možnost vést židovský způsob života i bohoslužby.
V židovských komunitách pro změnu začal sílit odpor k židům praktikujícím mesiánský judaismus v období protiřímských povstání a fatálního rozměru dosáhlo v době Bar Kochbova povstání (132–135 n. l.), kdy zanikl vliv „sekt zélótů, saduceů a esejců“ [2] a začali se prosazovat farizeové. Jejich náboženský učitel, rabi Akiva (asi 50–136 n. l.), jenž na konci 1. století n. l. „vedl vlastní ješivu (rabínskou školu) a měl údajně dvanáct tisíc žáků“ [3], totiž toto povstání podpořil tím, že vůdce povstání označil za Mesiáše a všechny židy, kteří toto odmítali uznat, prohlásil za zrádce. [4] Za takovéhoto stavu se mesiánští židé mohli židovským povstalcům zavděčit jedině tím, že by zapřeli svého Mesiáše, což odmítli učinit. Po Nicejském koncilu se nakonec židé vyznávající mesiánský judaismus ocitli „v situaci, kdy měli před sebou volbu připojit se k již existujícím církvím z pohanů a zapřít svou židovskou identitu nebo se zříci své víry v Mesiáše, aby mohli zůstat v židovské obci, anebo si podržet svou identitu i víru, avšak nenavštěvovat žádnou bohoslužbu.“ [5]
Tento neutěšený stav trval až do 19. století, kdy se začaly v různých zemích světa formovat skupiny Židů, kteří uvěřili v Ješuu ha-Mašiach a zároveň trvali na tom, že budou praktikovat židovský způsob života. Tyto skromné počátky přerostly v tzv. mesiánské židovské hnutí, jež o sobě po celém světě dává vědět zvláště od sedmdesátých let 20. století.
Reference
- ↑ Sk 21, 20 (Kral, ČEP)
- ↑ WILSON, Marvin R. Náš otec Abrahám. Židovské kořeny křesťanské víry. Praha: Sborový dopis, 1997. S. 78.
- ↑ DIVECKÝ, Jan. Slovník pojmů ke knize: Maharal Rabi Löw. Stezka Tóry. Praha: P3K, 2008. ISBN 978-80-87186-5. S. 118.
- ↑ SCHÄFER, Peter. Dějiny Židů v antice. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. S. 144-146.
- ↑ SCHIFFMAN, Michael. Návrat z exilu. Obrození mesiánského judaismu. Modřice: Josef Tůma, 2007. ISBN 80-86687-19-8. S. 9.