Přeskočit na obsah

Wikipedista:LenaJelena/Pískoviště: Porovnání verzí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
úprava oddílu
úprava odkazů
Řádek 37: Řádek 37:
Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj v tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v politické epice i lyrice.<ref name=":0" />
Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj v tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v politické epice i lyrice.<ref name=":0" />


* [[Josef Svatopluk Machar]] a jeho politická satira v pamfletu útočící na postoje [[Národní strana svobodomyslná|Mladočechů]] Boží bojovníci (1896), sbírka epigramů ''Satirikon'' (1903). [[Viktor Dyk]] se zamyšlením nad národními postoji vydává ''Pohádky z naší vesnice'' (1910) a ''Můj přítel Čehona'' (1925). Ve spolupráci s bratry Čapkovými vydává satirický týdeník ''Nebojsa'' (1918-1920). [[František Gellner]] vedl v [[Lidové noviny|Lidových novinách]] denní satirickou kroniku.<ref>PEŠTA, Pavel. Česká satira v letech 1918-1928. ''Česká literatura: časopis pro literární vědu''. Praha: ČSAV, 1981, '''29'''(1), s. 97. ISSN 0009-0468. Dostupné také z: <nowiki>https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:0ef86af0-4117-11e1-8339-001143e3f55cZaložení</nowiki> pískoviště právě probíhá</ref>
Vzpomenout můžeme [[Josef Svatopluk Machar|Josefa Svatopluka Machara]] a jeho politickou satiru v pamfletu útočící na postoje [[Národní strana svobodomyslná|Mladočechů]] Boží bojovníci (1896) nebo sbírku epigramů ''Satirikon'' (1903). Spisovatel [[Viktor Dyk]] se zamyšlením nad národními postoji vydává ''Pohádky z naší vesnice'' (1910) a ''Můj přítel Čehona'' (1925). Ve spolupráci s bratry Čapkovými připravuje a následně dva roky vydává satirický týdeník ''Nebojsa'' (1918-1920). V téže době vede [[František Gellner]] denní satirickou kroniku [[Lidové noviny|Lidových novinách]].<ref>PEŠTA, Pavel. Česká satira v letech 1918-1928. ''Česká literatura: časopis pro literární vědu''. Praha: ČSAV, 1981, '''29'''(1), s. 97. ISSN 0009-0468. Dostupné také z: <nowiki>https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:0ef86af0-4117-11e1-8339-001143e3f55cZaložení</nowiki> pískoviště právě probíhá</ref> Mezi nejtalentovanější satiriky řadíme také [[Jiří Haussmann (spisovatel)|Jiřího Haussmanna]], jež od protirakouských epigramů (''Zpěvy hanlivé'', 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi [[Velkovýroba ctnosti|''Velkovýroba ctností'']] (1922) dle [[Karel Čapek|Čapkova]] námětu [[Továrna na absolutno|''Továrna na absolutno'']], reaguje na absurditu [[První světová válka|světové války]].<ref>PEŠTA, Pavel. ''Satirik převratu Jiří Haussmann''. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. 285 s. Studánky.</ref>
* [[Jiří Haussmann (spisovatel)|Jiří Haussmann]] patřil mezi nejtalentovanější satiriky, jež od protirakouských epigramů (''Zpěvy hanlivé'', 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi [[Velkovýroba ctnosti|''Velkovýroba ctností'']] (1922) dle [[Karel Čapek|Čapkova]] námětu [[Továrna na absolutno|''Továrna na absolutno'']], reaguje na absurditu [[První světová válka|světové války]].<ref>PEŠTA, Pavel. ''Satirik převratu Jiří Haussmann''. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. 285 s. Studánky.</ref>
* [[Karel Poláček]] jako satiru koncipoval román ''Dům na předměstí'' (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii ''Okresní město''. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritku aktuálních událostí, nicméně [[Michelup a motocykl|''Michelup a motocykl'']] bývá také považován za satiru [[Mamon|mamonu]].
* [[Karel Poláček]] jako satiru koncipoval román ''Dům na předměstí'' (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii ''Okresní město''. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritku aktuálních událostí, nicméně [[Michelup a motocykl|''Michelup a motocykl'']] bývá také považován za satiru [[Mamon|mamonu]].
* [[Jiří Voskovec]] a [[Jan Werich]] působí jako umělecká dvojice v [[Osvobozené divadlo|Osvobozeném divadle]], kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. [[Osel a stín|''Osel a stín'']] (1933) na motivy příběhu řeckého satirika [[Lúkianos|Lúkiana]]
* [[Jiří Voskovec]] a [[Jan Werich]] působí jako umělecká dvojice v [[Osvobozené divadlo|Osvobozeném divadle]], kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. [[Osel a stín|''Osel a stín'']] (1933) na motivy příběhu řeckého satirika [[Lúkianos|Lúkiana]]
Řádek 93: Řádek 92:
* satirické časopisy ''Dikobraz, Sorry, Tapír''
* satirické časopisy ''Dikobraz, Sorry, Tapír''


===== '''Digitalizace satiry''' =====
===== '''Satira po roce 2000''' =====
90. léta 20. století přináší také zásadní změny v mediální krajině, která prochází procesem digitalizace, tj. převodu informací do binární soustavy a tím média získávají zcela novou podobu a formu (vznik World Wide Web) (Moravec, 2016).
90. léta 20. století přináší také zásadní změny v mediální krajině, která prochází procesem digitalizace, tj. převodu informací do binární soustavy a tím média získávají zcela novou podobu a formu (vznik World Wide Web) (Moravec, 2016).


Řádek 111: Řádek 110:


=== Externí odkazy ===
=== Externí odkazy ===
[https://www.digitale-sammlungen.de/en/view/bsb10035047?page=5 Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan]
Digitalizát Bayerische Staatsbibliothek [https://www.digitale-sammlungen.de/en/view/bsb10035047?page=5 Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan]


MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. ''[https://ndk.cz/uuid/uuid:2cd2e230-9e6d-11e5-8c9e-001018b5eb5c Encyklopedie literárních žánrů]''. Praha: Paseka, 2004, s. 620. <nowiki>ISBN 80-7185-669-X</nowiki>.
Digitalizát plného textu MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. ''[https://ndk.cz/uuid/uuid:2cd2e230-9e6d-11e5-8c9e-001018b5eb5c Encyklopedie literárních žánrů]''. Praha: Paseka, 2004, s. 620. <nowiki>ISBN 80-7185-669-X</nowiki> na

Verze z 29. 1. 2024, 16:56

Vývoj české satiry

Satira bývá více než samotný humor svázána s dobovými konvencemi a etickými normami. Narozdíl od humoru vyžaduje od konzumenta zasazení znalostní informace do kontextu a také intenzivnější diváckou/čtenářskou spoluúčast [1].

„Humor má rád spořádanost a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách.“ Poláček, Karel .[2]

Satira se vyskytuje napříč všemi žánry: prózou, dramatem, veršovanou epikou nebo intelektuálně laděnou lyrikou, kam můžeme zařadit například aforismus, anekdotu, bajku či epigramy.

Česká satira

Středověk

Ve středověku se setkáváme se zvýšeným zájmem o literaturu zejména v prostředí měšťanstva, oblíbené jsou tituly, které zpodobňují obrazy běžného života. Oblíbeným typem satiry se stává mravokárná, volající po nápravě konání (Hradecký rukopis; Desatero kázanie božie), nebo zviditelňující nepravosti příslušníků cechů (Satiry o řemeslnících a konšelích; 14. stol). Velmi zdařilý, ironický popis výseku středověké společnosti pak nalezneme ve staročeské básni neznámého autora Podkoní a žák (kolem 1400). Ze 14. století pochází také nejstarší české drama Mastičkář, žánrově satirická, veršovaná fraška.[3]

Husitství

V období sporů mezi husity a katolíky vznikají zejména bojovné a provokativní písně na aktuální téma. Nejznámější dochovaný satirický popěvek Zajíc biskup Abeceda vypráví o arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Hazmburka, který veřejně pálí knihy Johna Wycliffa (Viklefa), aniž by je dokázal přečíst. Do tohoto časového období můžeme také zařadit vznik protihusitské Písně o Viklefici, napadající ženy.[4]

Období humanismu

Budování nového člověka satiru vrací spíše k didaktičnosti a k mírnému umravnění textů. Čtenáři a posluchači u nás i v Evropě mají v oblibě "satirické návody", rozuměj jako absurdní, výsměšné, ironické návody". V Čechách se na přechodnou dobu stávají oblíbeným útvarem různé satirické předpisy pro pijáky, grobiánské řády, parodie lékařských předpisů a právnických rozhodnutí.[1] Na prahu 16. století se mění forma satiry spíše na útočnou a mnohdy ponižující. Objevují se texty ve formě pamfletů, písní nebo cedulí, mířící na jednotlivé osoby nebo skupiny. O veřejné dění se zajímá více společenských vrstev, proto dochází také k růstu politické satiry.

Klasicismus, osvícenství

V Čechách panuje silná cenzura, která vzbuzuje obavy z trestu za protirežimní satiru. Navíc pomalu rostoucí a křehké národní společenství nikdo kritizovat nechce, takže vnímáme žánrovou stagnaci: bajky, epigramy, deklamovánky (básně určené k hlasitému přednesu) kritizující lidské povahy, protivlastenectví a také výsměch maloměšťanství[1]

Obrozenecká satira

Obrozenecká satira opouští ostré a přísné německé vzory, přidává na humoru a jazykových hříčkách. Stává se vyhledávanou folklorní produkcí pro svou prostořekost. 40.léta 19. století znamenala pro satirickou produkci směřování k politizaci. Vším uvedeným se nechal inspirovat jeden z nejvýznamnějších českých satiriků K. Havlíček Borovský, který spojil intelektuální názor s prostotou lidského projevu a vyjádřil jej úsporně v poezii. K satirickému vyjádření dále s úspěchem používá formy legend (Křest sv. Vladimíra), pohádek (Král Lávra) či elegie.[6]

50. léta 19. století přináší rozmach satirických (a humoristických) časopisů, např. Šotek (1849, šéfredaktor Borovský a v letech 1880-1882 Arbes) nebo Rachejtle (1855, Bendl), oblíbené jsou také dělnické časopisy s dobovou politickou satirou (Šípy, Rašple, Bič a Šlehy). Satirické časopisy svým užším zaměřeněním zaznamenávají kratší dobu trvání než časopisy humoristické, které se satiře věnují okrajově, např. Humoristické listy (Vilímek) nebo Švanda Dudák.[7]

Na žánr pohádky v satiře navazuje Svatopluk Čech alegorickým vypravováním, nicméně čtenářsky úspěšnější se jevily příhody nového typu antihrdiny, sebestředného, materiálně založeného a večně nespokojeného pana Broučka (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce,1888; Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století, 1889).

Moderní satira

Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj v tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v politické epice i lyrice.[1]

Vzpomenout můžeme Josefa Svatopluka Machara a jeho politickou satiru v pamfletu útočící na postoje Mladočechů Boží bojovníci (1896) nebo sbírku epigramů Satirikon (1903). Spisovatel Viktor Dyk se zamyšlením nad národními postoji vydává Pohádky z naší vesnice (1910) a Můj přítel Čehona (1925). Ve spolupráci s bratry Čapkovými připravuje a následně dva roky vydává satirický týdeník Nebojsa (1918-1920). V téže době vede František Gellner denní satirickou kroniku Lidových novinách.[8] Mezi nejtalentovanější satiriky řadíme také Jiřího Haussmanna, jež od protirakouských epigramů (Zpěvy hanlivé, 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi Velkovýroba ctností (1922) dle Čapkova námětu Továrna na absolutno, reaguje na absurditu světové války.[9]

  • Karel Poláček jako satiru koncipoval román Dům na předměstí (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii Okresní město. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritku aktuálních událostí, nicméně Michelup a motocykl bývá také považován za satiru mamonu.
  • Jiří Voskovec a Jan Werich působí jako umělecká dvojice v Osvobozeném divadle, kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. Osel a stín (1933) na motivy příběhu řeckého satirika Lúkiana
  • po narůstajících rozporech mezi Honzlem a Frejkou se od Osvobozeného divadla odklání část souboru a zakládá pod Frejkovým vedením Divadlo Dada. Jejich výpravná Dona Kichotka (1927) představuje avantgardní, politickou satirou obdařenou Dada-revui, která mohla a také tvořila určitý protipól Vest Pocket Revui [10].
Satirické časopisy v meziválečném období

Počet titulů humoristických a satirických časopisů v období mezi první a druhou světovou válkou překračuje číslo 80.[11] Satirické časopisy nesou koncentrovaný charakter soudobé satiry a její proměny můžeme velmi dobře sledovat díky krátkodobé periodicitě vydávaných titulů.

Různé formy satirických žánrů v nich ovšem zaznamenáváme minimálně. Nejčastěji se objevují veršované formy (epigramy, parafráze písní, veršovaná příhoda) z prozaických žánrů povídky, črty,z malých forem zejména anekdoty. Žurnalistika se v původním významu v časopisech téměř neobjevuje, ale jako ironizující či parodující prvek je prostoupena všemi původními žurnalistickými formami: reportážemi, zpravodajstvím, glosami, čtenářskou poradnou, rozhovory či úvodníky.

Širší žánrovou škálu zastupují zejména Šašek, Davidova houpačka, Lucerna a známé Humoristické listy, nicméně většina vydávaných satirických periodik se drží zavedených forem veršované satiry (Frygická čapka, Kopřivy, Rašple, Štika pod vedením Haška nebo Bassovy Letáky)

Satira v socialismu

Se satirou je nakládáno jako s účinnou literární zbraní, jež musí být přísně dozorována. Opět je v satiře využívána její didaktická funkce, tepající zejména nepřátele režimu, kapitalismus obecně a kritizuje maloměšťácké přežitky.[12]

  • Václav Lacina - v románové tetralogii Panstvo se baví (1945-1961) konfrontuje maloměšťáky s obdobím 2. světové války, později vzniká postava pana Jéminka, nepřítele socialistického zřízení

Na přelomu šedesátých let 20. století je satirický žánr výrazněji zastupován jednak v dramatu a pak také v satirické povídce. Spotřební satirická produkce se prolíná v podobě komunální satiry televizními, estrádními scénkami, rozhlasovými hrami jako komunální satira. Ta se orientuje na pranýřování nešvarů běžného života v tzv. reálném socialismu. [13]

Ačkoli se týdeník Dikobraz, od roku 1945 vycházející jako jediné oficiální satirické periodikum, prohlásil za nadstranické médium, vycházel v nakladatelství ROH Práce. Komunistická strana ovlivňovala jeho obsah, jak prozrazují protizápadně zaměřené příspěvky, vítání Vítězného února nebo sledování určitých cílů v transformované společnosti.[14] [15]

Na opačné straně stojí kritika totalitního režimu, realizovaná formátem malých divadel.

  • Divadlo satiry - Kde je Kuťák (1948) Vratislava Blažka: hra byla vykládána jako kritika socialismu a urážka pracujícího lidu, proto byla ihned (po 4 dnech) zakázána a divadlo bylo rozpuštěno. Pravděpodobně se jednalo o poslední satirickou hru v Československu na dlouhou dobu. Jednalo se o jakousi alegorii současnosti, kde autor použije motiv potopy světa, kdy se na Archu plující ke „šťastným zítřkům“, nedostanou pouze pracující lidé, ale i tzv. „příživníci a paraziti společnosti“.
  • Večerní Brno - Král-Vávra (1964) Milana Uhde: satirická divadelní politická hra, variace na téma Borovského Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený lidem, kde trio vládců řídí zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru.
  • divadelní politická satira bývala součástí programů dvojice Šimek + Grossmann v Semaforu, avšak nikdy nebyla významně překročena hranice satiry komunální[16]
  • Zahradní slavnost - Václav Havel (1963)

Mezi nejvýraznější postavy prozaického žánru patřili např. Zdeněk Jirotka a Miloslav Švandrlík. Švandrlík se svými Černými barony(1969) přispěl k vylíčení mechanismů moci v armádě 50. let a společně s Tankovým praporem (1971, Toronto) Josefa Škvoreckého navázali na stále činné české švejkovství.

Normalizace

V období normalizace je veškerá kritka považováná za původce destabilizace systému, určité uvolnění nastává až v 80. letech 20. století.

90. léta 20. století a satira v demokratické společnosti

Změnou státního uspořádání z totality v demokratickou společnost dochází k velkým změnám také v oblasti literatury. Ze dne na den zmizela ideová kontrola tiskovin zrušením Úřadu pro tisk a informace (1968-1989). Umělci, spisovatelé, dramaturgové, kteří se satiře dosud věnovali, v práci pokračují (Josef Fousek, Jiří Žáček, po návratu z exilu do Čech (1990) Ivan Kraus,

  • TV satira (Česká soda, Gumáci, Politické harašení, S politiky netančím,...)
  • satirické časopisy Dikobraz, Sorry, Tapír
Satira po roce 2000

90. léta 20. století přináší také zásadní změny v mediální krajině, která prochází procesem digitalizace, tj. převodu informací do binární soustavy a tím média získávají zcela novou podobu a formu (vznik World Wide Web) (Moravec, 2016).

Produživatelská satira= producent+uživatel (Moravec, Média v tekutých časech, 2016)

satirické relace (Branky, body, ... - knižně vydáno 2021), satirické blogy (1000 věcí, které ...- knižně vydáno 2011), Dominik Landsman


Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-01-15]. Dostupné online. 
  2. ↑ O humoru v životě a umění. Praha: Československý spisovatel 1961, str. 85.
  3. ↑ HRABÁK, Josef. Staročeská satira: z cyklu Satira a humor v české literatuře, sv. 1. 1. vyd. Praha: Osvěta, 1952. 37 s. Knihovna Čs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí; sv. 5. Jazyk, literatura a umění; sv. 4.
  4. ↑ URBÁNEK, Rudolf, DAŇHELKA, Jiří (ed.). Husitské skladby Budyšínského rukopisu. Autor úvodu Josef MACEK. Památky staré literatury české. Praha: Orbis, 1952. https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2eb353c0-8ddb-11ea-a354-005056827e51
  5. ↑ VLAŠÍN, Štěpán. Václavkova edice renesančních rozprávek. Online. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D, Řada literárněvědná. 1986, roč. 34, č. D32, s. 155-160. ISSN 0231-7818. Dostupné z: https://hdl.handle.net/11222.digilib/124288. [cit. 2023-12-30].
  6. ↑ ŘEPKOVÁ, Marie. Počátky české obrozenské satiry, Česká literatura. 1979, roč. 27, č. 2, s. 102-109.
  7. ↑ KUSÁKOVÁ, Lenka. Prozaická satira v českých časopisech 10. a 20. let 19. století, Estetika 33, 1996, č. 3-4, s. 67-75
  8. ↑ PEŠTA, Pavel. Česká satira v letech 1918-1928. Česká literatura: časopis pro literární vědu. Praha: ČSAV, 1981, 29(1), s. 97. ISSN 0009-0468. Dostupné také z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:0ef86af0-4117-11e1-8339-001143e3f55cZaložení pískoviště právě probíhá
  9. ↑ PEŠTA, Pavel. Satirik převratu Jiří Haussmann. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. 285 s. Studánky.
  10. ↑ JOCHMANOVÁ, Andrea. Zapomenutá dada-revue Dona Kichotka. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Q, Řada teatrologická. 2005, roč. 54, čís. Q8, s. [87]–117. Dostupné online [cit. 2024-01-15]. ISSN 1214-0406. 
  11. ↑ PEŠTA, Pavel, 1972. Proměny meziválečných satirických a humoristických časopisů. Literárněvědné studie. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 161-172.
  12. ↑ BURIÁNEK, František. O české satiře: sborník statí. Praha: SPN, 1959.
  13. ↑ PEŠTA, Pavel, 1980. Žánrové tendence v satirické tvorbě. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D27, Řada literárněvědná. Brno: Vysoká škola v Brně, s. 105-113. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/_flysystem/fedora/pdf/108738.pdf
  14. ↑ PAROLEK, Jan. Oficiální satira jako obraz doby - Dikobraz v letech 1968 - 1970. Bakalářská práce, vedoucí Slanec, Jaroslav. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra žurnalistiky, 2016
  15. ↑ KLIVAR, Miroslav. Karikatura bojující: antologie současné politické karikatury a kresby 1945-1962. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963. s. 9
  16. ↑ KŘEMEN, Pavel. Šimek šoumen [televizní dokument] TV, ČT 1. 2005. Dostupné z www: < http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/405235100211014-simek-soumen/>

Související články

Satira

Externí odkazy

Digitalizát Bayerische Staatsbibliothek Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan

Digitalizát plného textu MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, s. 620. ISBN 80-7185-669-X na

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:LenaJelena/Pískoviště&oldid=23604957“