Mesiánský judaismus: Porovnání verzí
mBez shrnutí editace |
Doplnění podtitulu "Mesiánský judaismus v období po zničení Chrámu". |
||
| Řádek 5: | Řádek 5: | ||
Význačným hlasatelem víry v Ješuu ha-Mašiach mezi národy se stal rav Ša’ul mi-Tarsos (רַב שָׁאוּל מִטַּרְסוֹס, známý pod označením [[Pavel z Tarsu|apoštol Pavel]]), autor většiny listů, jež se později staly součástí tzv. [[Nový zákon|Nového zákona]] a jež byly později [[křesťanství|křesťanskou církví]] zneužity k odmítání židovského způsobu života, ačkoliv samotný Ša’ul pouze odmítal, aby k tomuto způsobu života byli nuceni lidé z národů. Tyto [[antisemitismus|protižidovské]] tendence v církvi začaly v době, kdy se věřící z národů chtěli vyhnout pronásledování ze strany římské moci, která skupiny věřících v Ješuu ha-Mašiach považovala za židovskou sektu <ref>{{Citace bible|Sk|16|20}}</ref>, a vyvrcholily po [[První nikajský koncil|Nicejském koncilu]] (325 n. l.), kdy židovští věřící v Ješuu ha-Mašiach na základě nejrůznějších církevních výnosů ztratili možnost vést židovský způsob života i bohoslužby. |
Význačným hlasatelem víry v Ješuu ha-Mašiach mezi národy se stal rav Ša’ul mi-Tarsos (רַב שָׁאוּל מִטַּרְסוֹס, známý pod označením [[Pavel z Tarsu|apoštol Pavel]]), autor většiny listů, jež se později staly součástí tzv. [[Nový zákon|Nového zákona]] a jež byly později [[křesťanství|křesťanskou církví]] zneužity k odmítání židovského způsobu života, ačkoliv samotný Ša’ul pouze odmítal, aby k tomuto způsobu života byli nuceni lidé z národů. Tyto [[antisemitismus|protižidovské]] tendence v církvi začaly v době, kdy se věřící z národů chtěli vyhnout pronásledování ze strany římské moci, která skupiny věřících v Ješuu ha-Mašiach považovala za židovskou sektu <ref>{{Citace bible|Sk|16|20}}</ref>, a vyvrcholily po [[První nikajský koncil|Nicejském koncilu]] (325 n. l.), kdy židovští věřící v Ješuu ha-Mašiach na základě nejrůznějších církevních výnosů ztratili možnost vést židovský způsob života i bohoslužby. |
||
V židovských komunitách pro změnu začal sílit odpor k židům praktikujícím mesiánský judaismus v období protiřímských povstání a fatálního rozměru dosáhlo v době [[Šim'on bar Kochba|Bar Kochbova]] povstání (132–135 n. l.), kdy zanikl vliv „sekt [[zélóti (Judea)|zélótů]], [[saduceové|saduceů]] a [[esejci|esejců]]“ <ref>{{Citace monografie|jméno=Marvin R.|příjmení=Wilson|odkaz na autora=Marvin R. Wilsom|titul=Náš otec Abrahám. Židovské kořeny křesťanské víry|místo=Praha|rok=1997|vydavatel=Sborový dopis|isbn=|stránky=78}}</ref> a začali se prosazovat [[farizeové]]. Jejich náboženský učitel, rabi Akiva (asi 50–136 n. l.), jenž na konci 1. století n. l. „vedl vlastní [[ješiva|ješivu]] (rabínskou školu) a měl údajně dvanáct tisíc žáků“ <ref>{{Citace monografie|jméno=Jan|příjmení=Divecký|odkaz na autora=Jan Divecký|titul=Slovník pojmů ke knize: Maharal Rabi Löw. Stezka Tóry|místo=Praha|rok=2008|vydavatel=P3K|isbn=978-80-87186-5|stránky=118}}</ref>, totiž toto povstání podpořil tím, že vůdce povstání označil za Mesiáše a všechny židy, kteří toto odmítali uznat, prohlásil za zrádce. <ref>{{Citace monografie|jméno=Peter|příjmení=Schäfer|odkaz na autora=Peter Schäfer |titul=Dějiny Židů v antice|místo=Praha|rok=2003|vydavatel=Vyšehrad|isbn=80-7021-633-6|stránky=144-146}}</ref> Za takovéhoto stavu se mesiánští židé mohli židovským povstalcům zavděčit jedině tím, že by zapřeli svého Mesiáše, což odmítli učinit. Po Nicejském koncilu se nakonec židé vyznávající mesiánský judaismus ocitli „v situaci, kdy měli před sebou volbu připojit se k již existujícím církvím z pohanů a zapřít svou židovskou identitu nebo se zříci své víry v Mesiáše, aby mohli zůstat v židovské obci, anebo si podržet svou identitu i víru, avšak nenavštěvovat žádnou bohoslužbu.“ <ref>{{Citace monografie|jméno=Michael|příjmení=Schiffman|odkaz na autora=Michael Schiffman|titul=Návrat z exilu. Obrození mesiánského judaismu|místo=Modřice|rok=2007|vydavatel=Josef Tůma|isbn=80-86687-19-8|stránky=9}}</ref> |
V židovských komunitách pro změnu začal sílit odpor k židům praktikujícím mesiánský judaismus v období protiřímských povstání a fatálního rozměru dosáhlo v době [[Šim'on bar Kochba|Bar Kochbova]] povstání (132–135 n. l.), kdy zanikl vliv „sekt [[zélóti (Judea)|zélótů]], [[saduceové|saduceů]] a [[esejci|esejců]]“ <ref>{{Citace monografie|jméno=Marvin R.|příjmení=Wilson|odkaz na autora=Marvin R. Wilsom|titul=Náš otec Abrahám. Židovské kořeny křesťanské víry|místo=Praha|rok=1997|vydavatel=Sborový dopis|isbn=|stránky=78|poznámka=dále jen Wilson}}</ref> a začali se prosazovat [[farizeové]]. Jejich náboženský učitel, rabi Akiva (asi 50–136 n. l.), jenž na konci 1. století n. l. „vedl vlastní [[ješiva|ješivu]] (rabínskou školu) a měl údajně dvanáct tisíc žáků“ <ref>{{Citace monografie|jméno=Jan|příjmení=Divecký|odkaz na autora=Jan Divecký|titul=Slovník pojmů ke knize: Maharal Rabi Löw. Stezka Tóry|místo=Praha|rok=2008|vydavatel=P3K|isbn=978-80-87186-5|stránky=118}}</ref>, totiž toto povstání podpořil tím, že vůdce povstání označil za Mesiáše a všechny židy, kteří toto odmítali uznat, prohlásil za zrádce. <ref>{{Citace monografie|jméno=Peter|příjmení=Schäfer|odkaz na autora=Peter Schäfer |titul=Dějiny Židů v antice|místo=Praha|rok=2003|vydavatel=Vyšehrad|isbn=80-7021-633-6|stránky=144-146}}</ref> Za takovéhoto stavu se mesiánští židé mohli židovským povstalcům zavděčit jedině tím, že by zapřeli svého Mesiáše, což odmítli učinit. Po Nicejském koncilu se nakonec židé vyznávající mesiánský judaismus ocitli „v situaci, kdy měli před sebou volbu připojit se k již existujícím církvím z pohanů a zapřít svou židovskou identitu nebo se zříci své víry v Mesiáše, aby mohli zůstat v židovské obci, anebo si podržet svou identitu i víru, avšak nenavštěvovat žádnou bohoslužbu.“ <ref>{{Citace monografie|jméno=Michael|příjmení=Schiffman|odkaz na autora=Michael Schiffman|titul=Návrat z exilu. Obrození mesiánského judaismu|místo=Modřice|rok=2007|vydavatel=Josef Tůma|isbn=80-86687-19-8|stránky=9}}</ref> |
||
Tento neutěšený stav trval až do 19. století, kdy se začaly v různých zemích světa formovat skupiny Židů, kteří uvěřili v Ješuu ha-Mašiach a zároveň trvali na tom, že budou praktikovat židovský způsob života. Tyto skromné počátky přerostly v tzv. mesiánské židovské hnutí, jež o sobě po celém světě dává vědět zvláště od sedmdesátých let 20. století. Místní komunity mesiánských věřících tvoří nezávislá společenství, která se liší jak složením (v některých převládají věřící židovského původu, v jiných ne), tak důrazy (v některých jsou věřící z národů vedeni k [[brit mila|obřízce]], v jiných ne) a způsoby vedení (v některých mají jediného hlavního vedoucího, v jiných je vedení svěřeno zekenim (זְקֵנִים) neboli [[presbyterstvo|staršovstvu]]). Většina místních mesiánských společenství se sdružuje ve střešních organizacích, které jim usnadňují řešit problémy a hájit společné zájmy. |
Tento neutěšený stav trval až do 19. století, kdy se začaly v různých zemích světa formovat skupiny Židů, kteří uvěřili v Ješuu ha-Mašiach a zároveň trvali na tom, že budou praktikovat židovský způsob života. Tyto skromné počátky přerostly v tzv. mesiánské židovské hnutí, jež o sobě po celém světě dává vědět zvláště od sedmdesátých let 20. století. Místní komunity mesiánských věřících tvoří nezávislá společenství, která se liší jak složením (v některých převládají věřící židovského původu, v jiných ne), tak důrazy (v některých jsou věřící z národů vedeni k [[brit mila|obřízce]], v jiných ne) a způsoby vedení (v některých mají jediného hlavního vedoucího, v jiných je vedení svěřeno zekenim (זְקֵנִים) neboli [[presbyterstvo|staršovstvu]]). Většina místních mesiánských společenství se sdružuje ve střešních organizacích, které jim usnadňují řešit problémy a hájit společné zájmy. |
||
== Mesiánský judaismus v období po zničení Chrámu == |
|||
Před zničením [[jeruzalémský chrám|Chrámu]] se centrum mesiánského judaismu nacházelo v Jeruzalémě, a to až do roku 66 n. l., kdy římské vojsko oblehlo město a bylo zřejmé, že na aktuálnosti nabyla slova Ješuy ha-Mašiach, jenž řekl: „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, ...“ (Evangelium podle Lukáše 21:20-21, Ekumenický překlad) <ref>{{Citace bible|Lk|21|20-21}}</ref> Krátký čas, kdy římská vojska v roce 69 n. l. znenadání odtáhla, využili mesiánští židé k přesunu svého centra asi 100 km severovýchodně od Jeruzaléma do Pelly v Pereji <ref>Wilson, str. 77</ref>; farizeové podobně přesunuli své centrum do [[Javne]]. Na rozdíl od nového centra farizejského judaismu si však nové centrum mesiánského judaismu neudrželo formující vliv na ostatní mesiánské komunity a postupně ztrácelo rozhodující slovo. |
|||
Nejdéle svou svébytnost udržely mesiánské komunity poblíž Beroje (tzv. nazorejci), východně od Jordánu (tzv. [[ebionité]]) a v Egyptě. <ref>{{Citace monografie|jméno=Jaroslav|příjmení=Brož|odkaz na autora=Jaroslav Brož|titul=Neznámá evangelia (Novozákonní apokryfy I)|místo=Praha|rok=2006|vydavatel=Vyšehrad|isbn=80-7021-839-8|stránky=180-181}}</ref> Křesťané, kteří se postupně zcela distancovali od židovství, začali tyto mesiánské skupiny vnímat jako Zákonu oddané židy, kteří odmítli teologii apoštola Pavla. Ve skutečnosti ale tyto mesiánské skupiny nebyly dobře obeznámeny s činností apoštola Pavla, jenž psal a vyučoval řecky, a pouze tedy odmítly překroucený výklad jeho teologie, kterou začali uvnitř křesťanství hlásat ti, o nichž apoštol Petr psal jako o „neodpovědných“ (Ekumenický překlad) či „nešlechetných“ (Kralický překlad) <ref>{{Citace bible|2 Pt|3|17}}</ref>, doslova však „vzdorujících Zákonu“ neboli „Tóře“ (řecky αθεσμων, ATHESMÓN). |
|||
Ze zmínek [[Eusebios z Kaisareie|Eusebia]] či [[svatý Jeroným|Hieronyma]] (např. Církevní dějiny: III,25) je zřejmé, že ačkoliv tyto mesiánské komunity neměly k dispozici řecky psané spisy apoštola Pavla, přesto měly k dispozici jiné spisy o životě a učení Ješuy ha-Mašiach v jimi používaném jazyce, tzn. [[aramejština|aramejštině]] a možná i [[hebrejština|hebrejštině]]. Na základě toho se někteří badatelé domnívají, že předlohou řeckého textu [[Evangelium podle Matouše|Evangelia podle Matouše]], jež je součástí tzv. Nového zákona, byla jeho hebrejská verze. |
|||
== Reference == |
== Reference == |
||
Verze z 20. 6. 2013, 10:00
Mesiánský judaismus, hebrejsky יַהֲדוּת מְשִׁיחִית, JAHADUT MEŠICHIT, je jednou z větví judaismu, která vznikla již v 1. století n. l. a byla praktikována židovskými a později i nežidovskými učedníky rabího, jenž byl na území tehdejšího Izraele znám pod jménem Ješu‘a ha-Nocri (יֵשׁוּעַ הַנָּצְרִי, Ježíš Nazaretský). Ten byl svými učedníky uznán za Mesiáše Izraele, Vykupitele světa a Pána a od té doby začal být označován též jako Ješu‘a ha-Mašiach (יֵשׁוּעַ הַמָּשִׁיחַ, Ježíš Kristus). Toto své přesvědčení začali hlásat především poté, co byl jejich mistr ukřižován a oni se nato dle svých vlastních slov stali svědky jeho vzkříšení.
Významnou roli při šíření mesiánského judaismu v 1. století n. l. sehrála jedna z jeruzalémských synagóg, kterou až do roku 65 n. l. vedl Ja‘akov (יַעֲקֹב, Jakub), „bratr Páně“ [1], jenž je též znám pod jménem Jakub Spravedlivý či Obdivuhodný [2]. Tato synagóga se vyznačovala nejen tím, že sdružovala věřící v Ješuu ha-Mašiach, ale také tím, že tito věřící byli „nadšenými zastánci Zákona“ [3] neboli Tóry. To znamená, že tito věřící vedli židovský způsob života a praktikovali židovskou bohoslužbu. Tyto židovské způsoby však nenutili věřícím z národů. Ty odkazovali pouze na nutnost dodržování těch nejnutnějších věcí z Tóry, jež jsou v současné době formulovány v tzv. ševa micvot bnej Noach (שֶׁבַע מִצְווֹת בְּנֵי־נֹחַ, sedm noachidských přikázání).
Význačným hlasatelem víry v Ješuu ha-Mašiach mezi národy se stal rav Ša’ul mi-Tarsos (רַב שָׁאוּל מִטַּרְסוֹס, známý pod označením apoštol Pavel), autor většiny listů, jež se později staly součástí tzv. Nového zákona a jež byly později křesťanskou církví zneužity k odmítání židovského způsobu života, ačkoliv samotný Ša’ul pouze odmítal, aby k tomuto způsobu života byli nuceni lidé z národů. Tyto protižidovské tendence v církvi začaly v době, kdy se věřící z národů chtěli vyhnout pronásledování ze strany římské moci, která skupiny věřících v Ješuu ha-Mašiach považovala za židovskou sektu [4], a vyvrcholily po Nicejském koncilu (325 n. l.), kdy židovští věřící v Ješuu ha-Mašiach na základě nejrůznějších církevních výnosů ztratili možnost vést židovský způsob života i bohoslužby.
V židovských komunitách pro změnu začal sílit odpor k židům praktikujícím mesiánský judaismus v období protiřímských povstání a fatálního rozměru dosáhlo v době Bar Kochbova povstání (132–135 n. l.), kdy zanikl vliv „sekt zélótů, saduceů a esejců“ [5] a začali se prosazovat farizeové. Jejich náboženský učitel, rabi Akiva (asi 50–136 n. l.), jenž na konci 1. století n. l. „vedl vlastní ješivu (rabínskou školu) a měl údajně dvanáct tisíc žáků“ [6], totiž toto povstání podpořil tím, že vůdce povstání označil za Mesiáše a všechny židy, kteří toto odmítali uznat, prohlásil za zrádce. [7] Za takovéhoto stavu se mesiánští židé mohli židovským povstalcům zavděčit jedině tím, že by zapřeli svého Mesiáše, což odmítli učinit. Po Nicejském koncilu se nakonec židé vyznávající mesiánský judaismus ocitli „v situaci, kdy měli před sebou volbu připojit se k již existujícím církvím z pohanů a zapřít svou židovskou identitu nebo se zříci své víry v Mesiáše, aby mohli zůstat v židovské obci, anebo si podržet svou identitu i víru, avšak nenavštěvovat žádnou bohoslužbu.“ [8]
Tento neutěšený stav trval až do 19. století, kdy se začaly v různých zemích světa formovat skupiny Židů, kteří uvěřili v Ješuu ha-Mašiach a zároveň trvali na tom, že budou praktikovat židovský způsob života. Tyto skromné počátky přerostly v tzv. mesiánské židovské hnutí, jež o sobě po celém světě dává vědět zvláště od sedmdesátých let 20. století. Místní komunity mesiánských věřících tvoří nezávislá společenství, která se liší jak složením (v některých převládají věřící židovského původu, v jiných ne), tak důrazy (v některých jsou věřící z národů vedeni k obřízce, v jiných ne) a způsoby vedení (v některých mají jediného hlavního vedoucího, v jiných je vedení svěřeno zekenim (זְקֵנִים) neboli staršovstvu). Většina místních mesiánských společenství se sdružuje ve střešních organizacích, které jim usnadňují řešit problémy a hájit společné zájmy.
Mesiánský judaismus v období po zničení Chrámu
Před zničením Chrámu se centrum mesiánského judaismu nacházelo v Jeruzalémě, a to až do roku 66 n. l., kdy římské vojsko oblehlo město a bylo zřejmé, že na aktuálnosti nabyla slova Ješuy ha-Mašiach, jenž řekl: „Když uvidíte, že Jeruzalém obkličují vojska, tu poznáte, že se přiblížila jeho zkáza. Tehdy ti, kdo jsou v Judsku, ať uprchnou do hor, kteří jsou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou, a kteří jsou po venkově, ať do něho nevcházejí, ...“ (Evangelium podle Lukáše 21:20-21, Ekumenický překlad) [9] Krátký čas, kdy římská vojska v roce 69 n. l. znenadání odtáhla, využili mesiánští židé k přesunu svého centra asi 100 km severovýchodně od Jeruzaléma do Pelly v Pereji [10]; farizeové podobně přesunuli své centrum do Javne. Na rozdíl od nového centra farizejského judaismu si však nové centrum mesiánského judaismu neudrželo formující vliv na ostatní mesiánské komunity a postupně ztrácelo rozhodující slovo.
Nejdéle svou svébytnost udržely mesiánské komunity poblíž Beroje (tzv. nazorejci), východně od Jordánu (tzv. ebionité) a v Egyptě. [11] Křesťané, kteří se postupně zcela distancovali od židovství, začali tyto mesiánské skupiny vnímat jako Zákonu oddané židy, kteří odmítli teologii apoštola Pavla. Ve skutečnosti ale tyto mesiánské skupiny nebyly dobře obeznámeny s činností apoštola Pavla, jenž psal a vyučoval řecky, a pouze tedy odmítly překroucený výklad jeho teologie, kterou začali uvnitř křesťanství hlásat ti, o nichž apoštol Petr psal jako o „neodpovědných“ (Ekumenický překlad) či „nešlechetných“ (Kralický překlad) [12], doslova však „vzdorujících Zákonu“ neboli „Tóře“ (řecky αθεσμων, ATHESMÓN).
Ze zmínek Eusebia či Hieronyma (např. Církevní dějiny: III,25) je zřejmé, že ačkoliv tyto mesiánské komunity neměly k dispozici řecky psané spisy apoštola Pavla, přesto měly k dispozici jiné spisy o životě a učení Ješuy ha-Mašiach v jimi používaném jazyce, tzn. aramejštině a možná i hebrejštině. Na základě toho se někteří badatelé domnívají, že předlohou řeckého textu Evangelia podle Matouše, jež je součástí tzv. Nového zákona, byla jeho hebrejská verze.
Reference
- ↑ Ga 1, 19 (Kral, ČEP)
- ↑ MEYER, Marvin. Evangelium svatého Tomáše. Praha: VOLVOX GLOBATOR, 2007. ISBN 978-80-7207-640-6. S. 90-91.
- ↑ Sk 21, 20 (Kral, ČEP)
- ↑ Sk 16, 20 (Kral, ČEP)
- ↑ WILSON, Marvin R. Náš otec Abrahám. Židovské kořeny křesťanské víry. Praha: Sborový dopis, 1997. S. 78. Dále jen Wilson.
- ↑ DIVECKÝ, Jan. Slovník pojmů ke knize: Maharal Rabi Löw. Stezka Tóry. Praha: P3K, 2008. ISBN 978-80-87186-5. S. 118.
- ↑ SCHÄFER, Peter. Dějiny Židů v antice. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-633-6. S. 144-146.
- ↑ SCHIFFMAN, Michael. Návrat z exilu. Obrození mesiánského judaismu. Modřice: Josef Tůma, 2007. ISBN 80-86687-19-8. S. 9.
- ↑ Lk 21, 20-21 (Kral, ČEP)
- ↑ Wilson, str. 77
- ↑ BROŽ, Jaroslav. Neznámá evangelia (Novozákonní apokryfy I). Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-839-8. S. 180-181.
- ↑ Zkratka biblické knihy není uvedena v požadovaném formátu. Zkratky knih jsou vypsány na stránce Šablona:Citace bible.[[|2 Pt]] 3, 17 (Kral, Pt3%2C17 ČEP)