Wikipedista:LenaJelena/Pískoviště: Porovnání verzí
oprava překlepů |
změny referencí |
||
(Není zobrazeno 18 mezilehlých verzí od stejného uživatele.) | |||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
== Vývoj české satiry == |
== Vývoj české satiry == |
||
[[Satira]] bývá více než samotný [[humor]] svázána s dobovými konvencemi a etickými normami. Narozdíl od humoru vyžaduje od konzumenta zasazení znalostní informace do [[Kontext (lingvistika)|kontextu]] a také intenzivnější diváckou/čtenářskou spoluúčast |
[[Satira]] bývá více než samotný [[humor]] svázána s dobovými konvencemi a etickými normami. Narozdíl od humoru vyžaduje od konzumenta zasazení znalostní informace do [[Kontext (lingvistika)|kontextu]] a také intenzivnější diváckou/čtenářskou spoluúčast <ref name=":0">{{Citace elektronického periodika |
||
| titul = Národní digitální knihovna |
|||
| periodikum = ndk.cz |
|||
''„Humor má rád spořádanost a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách.“'' [[Karel Poláček|Poláček, Karel]]. ''O humoru v životě a umění''. Praha: Československý spisovatel 1961, str. 85. |
|||
| url = https://ndk.cz/uuid/uuid:2cd2e230-9e6d-11e5-8c9e-001018b5eb5c |
|||
| datum přístupu = 2024-01-15 |
|||
Vyskytuje se napříč [[Próza|prózou]], [[Drama|dramatem]], veršovanou [[Epika|epikou]], intelektuálně laděnou [[Lyrická poezie|lyrikou]] |
|||
}}</ref>.<blockquote>''„Humor má rád spořádanost a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách.“'' [[Karel Poláček|Poláček, Karel]] .<ref>''O humoru v životě a umění''. Praha: Československý spisovatel 1961, str. 85.</ref></blockquote>Satira se vyskytuje napříč všemi žánry: [[Próza|prózou]], [[Drama|dramatem]], veršovanou [[Epika|epikou]] nebo intelektuálně laděnou [[Lyrická poezie|lyrikou]], kam můžeme zařadit například [[aforismus]], [[Vtip|anekdotu]], [[bajka|bajku]] či [[epigram|epigramy]]. |
|||
([[aforismus]], [[Vtip|anekdota]], [[bajka]], [[epigram]], ... |
|||
=== Česká satira === |
=== Česká satira === |
||
==== Středověk ==== |
==== Středověk ==== |
||
Ve středověku se setkáváme se zvýšeným zájmem o literaturu zejména v prostředí [[Měšťanstvo|měšťanstva]], oblíbené jsou tituly, které zpodobňují obrazy běžného života. Oblíbeným typem satiry se stává [[Morálka|mravokárná]], volající po nápravě konání ([[Hradecký rukopis|''Hradecký rukopis'']]; ''Desatero kázanie božie''), nebo zviditelňující nepravosti příslušníků [[Cech|cechů]] (''Satiry o řemeslnících a [[Konšel|konšelích]]''; 14. stol). Velmi zdařilý, ironický popis výseku středověké společnosti pak nalezneme ve staročeské básni neznámého autora [[Podkoní a žák|''Podkoní a žák'']] (kolem 1400). Ze 14. století pochází také nejstarší české drama ''[[Mastičkář]]'', žánrově satirická, veršovaná [[fraška]].<ref>HRABÁK, Josef. ''Staročeská satira: z cyklu Satira a humor v české literatuře, sv. 1''. 1. vyd. Praha: Osvěta, 1952. 37 s. Knihovna Čs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí; sv. 5. Jazyk, literatura a umění; sv. 4.</ref> |
|||
* obecný rozvoj literatury v prostředí [[Měšťanstvo|měšťanstva]], zpodobnění běžného života |
|||
* satira [[Morálka|mravokárná]], volající po nápravě konání ([[Hradecký rukopis|''Hradecký rukopis'']]; ''Desatero kázanie božie''). satira zviditelňující nepravosti příslušníků [[Cech|cechů]] (''Satiry o řemeslnících a [[Konšel|konšelích]]''; 14. stol). Velmi zdařilý, ironický popis výseku středověké společnosti [[Podkoní a žák|''Podkoní a žák'']] (kolem 1400). ''[[Mastičkář]]'', nejstarší české drama ze 14. století, žánrově satirická [[fraška]]. |
|||
==== Husitství ==== |
==== Husitství ==== |
||
V období sporů mezi husity a katolíky vznikají zejména bojovné a provokativní písně na aktuální téma. Nejznámější dochovaný satirický popěvek ''Zajíc biskup Abeceda'' vypráví o arcibiskupovi [[Zbyněk Zajíc z Hazmburka|Zbyňku Zajíci z Hazmburka]], který veřejně pálí knihy [[Jan Viklef|Johna Wycliffa]] (Viklefa), aniž by je dokázal přečíst. Do tohoto časového období můžeme také zařadit vznik protihusitské ''Písně o Viklefici'', napadající ženy.<ref>URBÁNEK, Rudolf, DAŇHELKA, Jiří (ed.). ''Husitské skladby Budyšínského rukopisu''. Autor úvodu Josef MACEK. Památky staré literatury české. Praha: Orbis, 1952. <nowiki>https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2eb353c0-8ddb-11ea-a354-005056827e51</nowiki></ref> |
|||
* bojovné, provokativní písně na aktuální téma (''Zajíc biskup Abeceda''; veřejné pálení knih [[Jan Viklef|Viklefa]], 1410 nebo protihusitská ''Píseň o Viklefici'', napadající ženy) |
|||
==== Období humanismu ==== |
==== Období humanismu ==== |
||
Budování nového člověka satiru vrací spíše k [[Didaktika|didaktičnosti]] a k mírnému umravnění textů. Čtenáři a posluchači u nás i v Evropě mají v oblibě "satirické návody", rozuměj jako absurdní, výsměšné, [[Ironie|ironické]] návody". V Čechách se na přechodnou dobu stávají oblíbeným útvarem různé satirické předpisy pro pijáky, [[grobiánské]] řády, parodie lékařských předpisů a právnických rozhodnutí.<ref name=":0" /> Na prahu 16. století se mění forma satiry spíše na útočnou a mnohdy ponižující. Objevují se texty ve formě [[Pamflet|pamfletů]], písní nebo cedulí, mířící na jednotlivé osoby nebo skupiny. O veřejné dění se zajímá více společenských vrstev, proto dochází také k růstu politické satiry. |
|||
* opět návrat spíše k [[Didaktika|didaktičnosti]] a umravnění textů. Velká obliba "satirických návodů" u nás i v Evropě - v Čechách:přechodným útvarem jsou různé satirické předpisy pro pijáky, [[grobiánské]] řády, parodie lékařských předpisů a právnických rozhodnutí. |
|||
* V 16. století opět forma útočné, ponižující satiry ve formě [[Pamflet|pamfletů]], písní nebo cedulí, mířící na jednotlivé osoby nebo skupiny. O veřejné dění se zajímá více společenských vrstev: růst politické satiry. |
|||
==== Klasicismus, osvícenství ==== |
==== Klasicismus, osvícenství ==== |
||
V Čechách panuje silná [[Cenzura v Česku|cenzura]] |
V Čechách panuje silná [[Cenzura v Česku|cenzura]], která vzbuzuje obavy z trestu za protirežimní satiru. Navíc pomalu rostoucí a křehké národní společenství nikdo kritizovat nechce, takže vnímáme žánrovou stagnaci: bajky, epigramy, [[Deklamovat|deklamovánky]] (básně určené k hlasitému přednesu) kritizující lidské povahy, protivlastenectví a také výsměch maloměšťanství<ref name=":0" /> |
||
* ''Deklamovánky'' (F. J. Rubeš) |
* ''Deklamovánky'' (F. J. Rubeš) |
||
* ''Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově'' (F. M. Klácel) - adaptace [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethova]] ''[[:en:Reynard_the_Fox|Reineke Fuchs]]'' |
* ''Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově'' (F. M. Klácel) - adaptace [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethova]] ''[[:en:Reynard_the_Fox|Reineke Fuchs]]'' |
||
* ''Bohdanecký rukopis'' (J. J. Langer; 1831) <ref>VLAŠÍN, Štěpán. Václavkova edice renesančních rozprávek. Online. ''Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D, Řada literárněvědná''. 1986, roč. 34, č. D32, s. 155-160. ISSN 0231-7818. Dostupné z: <nowiki>https://hdl.handle.net/11222.digilib/124288</nowiki>. [cit. 2023-12-30].</ref> |
|||
* ''Bohdanecký rukopis'' (J. J. Langer; 1831) |
|||
* ''Den v [[Kocourkov|Kocourkově]]'' (1832) a ''Literatura krkonošská'' |
* ''Den v [[Kocourkov|Kocourkově]]'' (1832) a ''Literatura krkonošská'' z pera [[František Ladislav Čelakovský|Františka Ladislava Čelakovského]] |
||
==== Obrozenecká satira ==== |
==== Obrozenecká satira ==== |
||
[[Národní obrození|Obrozenecká]] satira opouští ostré a přísné německé vzory, přidává na humoru a jazykových hříčkách. Stává se vyhledávanou [[Folklór|folklorní]] produkcí pro svou prostořekost. 40.léta 19. století znamenala pro satirickou produkci směřování k politizaci. Vším uvedeným se nechal inspirovat jeden z nejvýznamnějších českých satiriků K. [[Karel Havlíček Borovský|Havlíček]] Borovský, který spojil [[Intelektuál|intelektuální]] názor s prostotou lidského projevu a vyjádřil jej úsporně v poezii. K satirickému vyjádření dále s úspěchem používá formy [[Legenda|legend]] (''Křest sv. Vladimíra''), [[Pohádka|pohádek]] ([[Král Lávra (báseň)|''Král Lávra'']]) či [[elegie]].<ref>ŘEPKOVÁ, Marie. Počátky české obrozenské satiry, Česká literatura. 1979, roč. 27, č. 2, s. 102-109.</ref> |
|||
50. léta 19. století přináší rozmach satirických (a humoristických) časopisů, např. ''Šotek'' (1849, šéfredaktor Borovský a v letech 1880-1882 [[Jakub Arbes|Arbes]]) nebo ''Rachejtle'' (1855, Bendl), oblíbené jsou také dělnické časopisy s dobovou politickou satirou (''Šípy'', ''Rašple'', ''Bič a Šlehy''). Satirické časopisy svým užším zaměřeněním zaznamenávají kratší dobu trvání než časopisy humoristické, které se satiře věnují okrajově, např. [[Humoristické listy|''Humoristické listy'']] (Vilímek) nebo [[Švanda dudák (časopis)|''Švanda Dudák'']].<ref>KUSÁKOVÁ, Lenka. Prozaická satira v českých časopisech 10. a 20. let 19. století, Estetika 33, 1996, č. 3-4, s. 67-75</ref> |
|||
* opouští ostré a přísné německé vzory, přidává na humoru a jazykových hříčkách + vyhledávání [[Folklór|folklorní]] produkce pro svou prostořekost. 40.léta 19. století znamenala pro satirickou produkci směřování k politizaci. |
|||
*Vším uvedeným se nechal inspirovat jeden z nejvýznamnějších českých satiriků K. [[Karel Havlíček Borovský|Havlíček]] Borovský, který spojil [[Intelektuál|intelektuální]] názor s prostotou lidského projevu a vyjádřil jej úsporně v poezii. Mocná D. K satirickému vyjádření dále s úspěchem používá formy [[Legenda|legend]] (''Křest sv. Vladimíra''), [[Pohádka|pohádek]] ([[Král Lávra (báseň)|''Král Lávra'']]) či [[elegie]]. |
|||
Na žánr pohádky v satiře navazuje Svatopluk Čech [[Alegorie|alegorickým]] vypravováním, nicméně čtenářsky úspěšnější se jevily příhody nového typu antihrdiny, sebestředného, materiálně založeného a večně nespokojeného [[Matěj Brouček|pana Broučka]] ([[Pravý výlet pana Broučka do Měsíce|''Pravý výlet pana Broučka do Měsíce'']],1888; [[Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století|''Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století, 1889'']]'').'' |
|||
* 50. léta 19. století rozmach satirických (a humoristických) časopisů, např. ''Šotek'' (1849, Borovský, 1880-1882, [[Jakub Arbes|Arbes]]) nebo ''Rachejtle'' (1855, Bendl), dělnické časopisy s dobovou politickou satirou (''Šípy'', ''Rašple'', ''Bič a Šlehy''). Satirické časopisy zaznamenávají kratší dobu trvání než časopisy humoristické, které se satiře věnují okrajově, např. [[Humoristické listy|''Humoristické listy'']] (Vilímek) nebo [[Švanda dudák (časopis)|''Švanda Dudák'']]. |
|||
* Na žánr pohádky v satiře navazuje Svatopluk Čech [[Alegorie|alegorickým]] vypravováním, nicméně čtenářsky úspěšnější se jevily příhody nového typu antihrdiny, sebestředného, materiálně založeného a večně nespokojeného [[Matěj Brouček|pana Broučka]] ([[Pravý výlet pana Broučka do Měsíce|''Pravý výlet pana Broučka do Měsíce'']],1888; [[Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století|''Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století, 1889'']]'').'' |
|||
==== Moderní satira ==== |
==== Moderní satira ==== |
||
Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj v tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v politické epice i lyrice. |
Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj i v literární tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v '''politické epice i lyrice'''.<ref name=":0" /> |
||
Vzpomenout můžeme [[Josef Svatopluk Machar|Josefa Svatopluka Machara]] a jeho politickou satiru v pamfletu útočící na postoje [[Národní strana svobodomyslná|Mladočechů]] ''Boží bojovníci'' (1896) nebo sbírku epigramů ''Satirikon'' (1903). Spisovatel [[Viktor Dyk]] se zase zamýšlí nad národními postoji v díle ''Pohádky z naší vesnice'' (1910) a ''Můj přítel Čehona'' (1925). Ve spolupráci s bratry Čapkovými Dyk připravuje a následně dva roky vydává satirický týdeník ''Nebojsa'' (1918-1920). V téže době vede například [[František Gellner]] denní satirickou kroniku [[Lidové noviny|Lidových novinách]].<ref>PEŠTA, Pavel. Česká satira v letech 1918-1928. ''Česká literatura: časopis pro literární vědu''. Praha: ČSAV, 1981, '''29'''(1), s. 97. ISSN 0009-0468. Dostupné také z: <nowiki>https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:0ef86af0-4117-11e1-8339-001143e3f55cZaložení</nowiki> pískoviště právě probíhá</ref> Mezi nejtalentovanější satiriky této doby řadíme také [[Jiří Haussmann (spisovatel)|Jiřího Haussmanna]], jež od protirakouských epigramů (''Zpěvy hanlivé'', 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi [[Velkovýroba ctnosti|''Velkovýroba ctností'']] (1922) dle [[Karel Čapek|Čapkova]] námětu [[Továrna na absolutno|''Továrna na absolutno'']], reaguje na absurditu [[První světová válka|světové války]].<ref>PEŠTA, Pavel. ''Satirik převratu Jiří Haussmann''. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. 285 s. Studánky.</ref> |
|||
* [[Jiří Haussmann (spisovatel)|Jiří Haussmann]] patřil mezi nejtalentovanější satiriky, jež od protirakouských epigramů (''Zpěvy hanlivé'', 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi [[Velkovýroba ctnosti|''Velkovýroba ctností'']] (1922) dle [[Karel Čapek|Čapkova]] námětu [[Továrna na absolutno|''Továrna na absolutno'']], reaguje na absurditu [[První světová válka|světové války]]. |
|||
* [[Karel Poláček]] jako satiru koncipoval román ''Dům na předměstí'' (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii ''Okresní město''. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritku aktuálních událostí, nicméně [[Michelup a motocykl|''Michelup a motocykl'']] bývá také považován za satiru [[Mamon|mamonu]]. |
|||
* [[Jiří Voskovec]] a [[Jan Werich]] působí jako umělecká dvojice v [[Osvobozené divadlo|Osvobozeném divadle]], kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. [[Osel a stín|''Osel a stín'']] (1933) na motivy příběhu řeckého satirika [[Lúkianos|Lúkiana]] |
|||
* po narůstajících rozporech mezi [[Jindřich Honzl|Honzlem]] a [[Jiří Frejka|Frejkou]] se od Osvobozeného divadla odklání část souboru a zakládá pod Frejkovým vedením [[Divadlo Dada]]. Jejich výpravná ''Dona Kichotka (1927'') představuje ''avantgardní, politickou satirou obdařenou Dada-revui, která mohla a také tvořila určitý protipól [[Vest pocket revue|Vest Pocket Revui]].''cit. Jochmanová |
|||
[[Karel Poláček]] jako satirické dílo koncipoval román ''Dům na předměstí'' (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii ''[[Okresní město (román)|Okresní město]]''. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritku aktuálních událostí, nicméně [[Michelup a motocykl|''Michelup a motocykl'']] bývá také považován za satiru [[Mamon|mamonu]]. |
|||
Herci [[Jiří Voskovec]] a [[Jan Werich]] působí od roku 1926 jako umělecká dvojice v [[Osvobozené divadlo|Osvobozeném divadle]], kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. [[Osel a stín|''Osel a stín'']] (1933) na motivy příběhu řeckého satirika [[Lúkianos|Lúkiana]]. Mezitím se po narůstajících rozporech mezi uměleckými vedením [[Jindřich Honzl|Jindřicha Honzla]] a [[Jiří Frejka|Jiřího Frejky]] od Osvobozeného divadla odklání část souboru a pod Frejkovým vedením zakládá [[Divadlo Dada]]. Jejich výpravná ''Dona Kichotka (1927'') představuje ''avantgardní, politickou satirou obdařenou Dada-revui, která mohla a také tvořila určitý protipól [[Vest pocket revue|Vest Pocket Revui]]'' <ref>{{Citace periodika |
|||
| příjmení = Jochmanová |
|||
| jméno = Andrea |
|||
| titul = Zapomenutá dada-revue Dona Kichotka |
|||
| periodikum = Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Q, Řada teatrologická |
|||
| datum vydání = 2005 |
|||
| ročník = 54 |
|||
| číslo = Q8 |
|||
| strany = [87]–117 |
|||
| issn = 1214-0406 |
|||
| url = https://digilib.phil.muni.cz/cs/handle/11222.digilib/114636,%20https://digilib.phil.muni.cz/cs/handle/11222.digilib/114636 |
|||
| datum přístupu = 2024-01-15 |
|||
}}</ref>''.'' |
|||
<blockquote> |
|||
===== Satirické časopisy v meziválečném období ===== |
===== Satirické časopisy v meziválečném období ===== |
||
Počet titulů humoristických a satirických [[Časopis|časopisů]] v období mezi první a druhou světovou válkou překračuje číslo 80. |
Počet titulů humoristických a satirických [[Časopis|časopisů]] v období mezi první a druhou světovou válkou překračuje číslo 80.<ref>PEŠTA, Pavel, 1972. Proměny meziválečných satirických a humoristických časopisů. ''Literárněvědné studie''. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 161-172.</ref> Satirické časopisy nesou koncentrovaný charakter soudobé satiry a její proměny můžeme velmi dobře sledovat díky krátkodobé [[Periodikum|periodicitě]] vydávaných titulů. |
||
Různé formy satirických [[Žánr|žánrů]] v nich ovšem zaznamenáváme minimálně. Nejčastěji se objevují veršované formy (epigramy, parafráze písní, veršovaná příhoda) z prozaických žánrů povídky, [[Črta|črty]],z malých forem zejména [[Anekdota|anekdoty]]. [[Žurnalistika]] se v původním významu v časopisech téměř neobjevuje, ale jako ironizující či parodující prvek je prostoupena všemi původními žurnalistickými formami: reportážemi, zpravodajstvím, glosami, čtenářskou poradnou, rozhovory či úvodníky. |
Různé formy satirických [[Žánr|žánrů]] v nich ovšem zaznamenáváme minimálně. Nejčastěji se objevují veršované formy (epigramy, parafráze písní, veršovaná příhoda) z prozaických žánrů povídky, [[Črta|črty]],z malých forem zejména [[Anekdota|anekdoty]]. [[Žurnalistika]] se v původním významu v časopisech téměř neobjevuje, ale jako ironizující či parodující prvek je prostoupena všemi původními žurnalistickými formami: reportážemi, zpravodajstvím, glosami, čtenářskou poradnou, rozhovory či úvodníky. |
||
Širší žánrovou škálu zastupují zejména ''Šašek, Davidova houpačka'', ''Lucerna'' a známé ''Humoristické listy,'' nicméně většina vydávaných satirických periodik se drží zavedených forem veršované satiry (''Frygická čapka, Kopřivy, Rašple, Štika'' pod vedením [[Jaroslav Hašek|Haška]] nebo [[Eduard Bass|Bassovy]] ''Letáky'') |
Širší žánrovou škálu zastupují zejména ''Šašek, Davidova houpačka'', ''Lucerna'' a známé ''Humoristické listy,'' nicméně většina vydávaných satirických periodik se drží zavedených forem veršované satiry (''Frygická čapka, Kopřivy, Rašple, Štika'' pod vedením [[Jaroslav Hašek|Haška]] nebo [[Eduard Bass|Bassovy]] ''Letáky'')</blockquote> |
||
==== Satira v socialismu ==== |
==== Satira v socialismu ==== |
||
Se satirou je nakládáno jako s účinnou literární zbraní, jež musí být přísně dozorována. Opět je v satiře využívána její didaktická funkce, tepající zejména nepřátele režimu, [[kapitalismus]] obecně a kritizuje maloměšťácké přežitky. |
Se satirou je nakládáno jako s účinnou literární zbraní, jež musí být přísně dozorována. Opět je v satiře využívána její moralizující a didaktická funkce, tepající zejména nepřátele režimu, [[kapitalismus]] obecně a kritizuje maloměšťácké přežitky.<ref>BURIÁNEK, František. ''O české satiře: sborník statí''. Praha: SPN, 1959.</ref> Jako příklad uveďme [[Václav Lacina|Václava Lacinu]] a jeho románovou tetralogii ''Panstvo se baví'' (1945-1961), kde konfrontuje maloměšťáky s obdobím 2. světové války. Později dává vzniknout postavě pana Jéminka, nepřítele socialistického zřízení. |
||
* [[Václav Lacina]] - v románové tetralogii ''Panstvo se baví'' (1945-1961) konfrontuje maloměšťáky s obdobím 2. světové války, později vzniká postava pana Jéminka, nepřítele socialistického zřízení |
|||
Na přelomu šedesátých let 20. století je satirický žánr výrazněji zastupován jednak v dramatu a pak také v satirické povídce. Spotřební satirická produkce se prolíná v podobě komunální satiry televizními, [[Estráda|estrádními]] scénkami, rozhlasovými hrami jako [[Komunální satira|''komunální satira'']]. Ta se orientuje na [[Pranýř|pranýřování]] nešvarů běžného života v tzv. [[Reálný socialismus|reálném socialismu]]. |
|||
Ačkoli se týdeník [[Dikobraz (časopis)|Dikobraz]], od roku 1945 vycházející jako jediné oficiální satirické periodikum, prohlásil za nadstranické médium, vycházel v nakladatelství [[Revoluční odborové hnutí|ROH]] [[Práce (nakladatelství)|Práce]]. Komunistická strana ovlivňovala jeho obsah, jak prozrazují [[Západní blok|protizápadně]] zaměřené příspěvky, vítání [[Únor 1948|Vítězného února]] nebo sledování určitých cílů v transformované společnosti. (Klivar), bakalářka |
|||
Na opačné straně stojí kritika totalitního režimu, realizovaná formátem malých divadel. |
|||
* [[Divadlo ABC|Divadlo satiry]] - ''Kde je Kuťák'' (1948) [[Vratislav Blažek|Vratislava Blažka]]: hra byla vykládána jako [[kritika]] [[Socialismus|socialismu]] a urážka pracujícího lidu, proto byla ihned (po 4 dnech) [[Zákaz|zakázána]] a [[divadlo]] bylo rozpuštěno. Pravděpodobně se jednalo o poslední satirickou hru v [[Československo|Československu]] na dlouhou dobu. Jednalo se o jakousi alegorii současnosti, kde autor použije motiv [[Potopa světa|potopy světa]], kdy se na Archu plující ke „šťastným zítřkům“, nedostanou pouze pracující lidé, ale i tzv. „příživníci a paraziti společnosti“. |
|||
* [[Večerní Brno]] - ''Král-Vávra'' (1964) [[Milan Uhde|Milana Uhde]]: satirická divadelní politická hra, variace na téma [[Karel Havlíček Borovský|Borovského]] Krále Lávry ukazuje strojový svět odcizený lidem, kde trio vládců řídí zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru. |
|||
* ''[[Zahradní slavnost]]'' - [[Václav Havel]] (1963) |
|||
Mezi nejvýraznější postavy prozaického žánru patřili např. [[Zdeněk Jirotka]] a [[Miloslav Švandrlík]]. Švandrlík se svými ''Černými barony(1969)'' přispěl k vylíčení mechanismů moci v armádě 50. let a společně s ''Tankovým praporem'' (1971, Toronto) [[Josef Škvorecký|Josefa Škvoreckého]] navázali na stále činné české [[Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války|švejkovství]]. |
|||
==== Normalizace ==== |
|||
V období [[normalizace]] je veškerá kritka považováná za původce destabilizace systému, určité uvolnění nastává až v 80. letech 20. století. |
|||
* satirická poezie - [[Jiří Žáček]] |
|||
* tragikomické líčení přizpůsobivých jedinců - [[Roman Ráž]] [[Prodavač humoru|''Prodavač humoru'']] (1979), [[Milan Pávek]] ''Simulanti'' (1983), [[Ladislav Pecháček]] [[Vážení přátelé, ano|''Vážení přátelé, ano'']] (1988) |
|||
*Svěrák a Smoljak dle M. Petránkové z ''Normalizační abnormalita'' (''Tesilová kavalérie, 2010)'' |
|||
'''Polistopadová změna režimu, satira demokratické společnosti''' |
|||
'''Digitalizace satiry''' |
|||
Produživatelská satira= producent+uživatel ''(Moravec, Média v tekutých časech, 2016)'' |
|||
Na přelomu šedesátých let 20. století je satirický žánr výrazněji zastupován jednak v dramatu a pak také v satirické povídce. Spotřební satirická produkce se prolíná televizními, [[Estráda|estrádními]] scénkami i rozhlasovými hrami a je popisována jako [[Komunální satira|'''''komunální satira''''']], neboli ''obecní'', ''maloměstská''. Ta se orientuje na [[Pranýř|pranýřování]] nešvarů běžného života v tzv. [[Reálný socialismus|reálném socialismu]]. <ref>PEŠTA, Pavel, 1980. Žánrové tendence v satirické tvorbě. In: ''Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity''. D27, Řada literárněvědná. Brno: Vysoká škola v Brně, s. 105-113. Dostupné z: <nowiki>https://digilib.phil.muni.cz/_flysystem/fedora/pdf/108738.pdf</nowiki></ref><blockquote>Ačkoli se týdeník [[Dikobraz (časopis)|Dikobraz]], od roku 1945 vycházející jako jediné oficiální satirické periodikum, prohlásil za nadstranické médium, vycházel v nakladatelství [[Revoluční odborové hnutí|ROH]] [[Práce (nakladatelství)|Práce]]. Komunistická strana ovlivňovala jeho obsah, jak prozrazují [[Západní blok|protizápadně]] zaměřené příspěvky, vítání [[Únor 1948|Vítězného února]] nebo sledování určitých cílů v transformované společnosti.<ref>PAROLEK, Jan. ''Oficiální satira jako obraz doby - Dikobraz v letech 1968 - 1970''. Bakalářská práce, vedoucí Slanec, Jaroslav. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra žurnalistiky, 2016</ref> <ref>KLIVAR, Miroslav. Karikatura bojující: antologie současné politické karikatury a kresby 1945-1962. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963. s. 9</ref></blockquote>Na opačné straně stojí kritika a satira totalitního režimu, realizovaná zejména formátem malých '''divadel'''. |
|||
Již v roce 1948 uvádí [[Divadlo ABC|Divadlo satiry]] hru [[Vratislav Blažek|Vratislava Blažka]] ''Kde je Kuťák''. Hra byla okamžitě vykládána jako [[kritika]] [[Socialismus|socialismu]] a urážka pracujícího lidu, proto byla ihned (po 4 dnech) [[Zákaz|zakázána]] a [[divadlo]] bylo rozpuštěno. Pravděpodobně se jednalo o poslední satirickou hru v [[Československo|Československu]] na dlouhou dobu. Jednalo se o jakousi alegorii současnosti, kde autor použije motiv [[Potopa světa|potopy světa]], kdy se na Archu plující ke „šťastným zítřkům“, nedostanou pouze pracující lidé, ale i tzv. „příživníci a paraziti společnosti“. |
|||
[[Milan Uhde|Milana Uhde]] v roce 1964 uvádí ve [[Večerní Brno|Večerním Brnu]] satirickou divadelní politickou hru ''Král-Vávra.'' Jedná se o variaci na téma [[Karel Havlíček Borovský|Borovského]] Krále Lávry, která ukazuje strojový svět, odcizený lidem a přenáší nás na místo tria vládců, řídících zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru. |
|||
Odkazy |
|||
Divadelní politická satira bývala součástí programů dvojice [[Miloslav Šimek]] a [[Jiří Grossmann]] v [[Semafor (divadlo)|Semaforu]], avšak nikdy nebyla významně překročena hranice satiry komunální<ref>KŘEMEN, Pavel. Šimek šoumen [televizní dokument] TV, ČT 1. 2005. Dostupné z www: < <nowiki>http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/405235100211014-simek-soumen/</nowiki>></ref>. Nejostřejší satira zaznívala v dialozích Dušana M. Pupáka (Grossmann) a jeho přítele Čendy Krchova (Šimek) v závěru představení. Dochovaly se pouze zvukové záznamy a několik scénářů (''Povídky'', 2009)<ref>ŠIMEK, Miloslav a GROSSMANN, Jiří. ''Povídky''. 3. vyd. Ilustroval Michal HRDÝ. Praha: Šulc - Švarc, 2009. <nowiki>ISBN 978-80-7244-250-8</nowiki>.</ref>. |
|||
Reference |
|||
[[Václav Havel]] hru ''[[Zahradní slavnost]]'' (1963) postavil na odposlechnutých dobových frázích. Jakkoli se jedná o absurdní drama, kolotoč ideových hesel s revolučním nábojem se opakuje v každém politickém režimu a prvek satiry je zde stále platný. |
|||
1. MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. ''[https://ndk.cz/uuid/uuid:2cd2e230-9e6d-11e5-8c9e-001018b5eb5c Encyklopedie literárních žánrů]''. Praha: Paseka, 2004, s. 620. <nowiki>ISBN 80-7185-669-X</nowiki>. Dostupné také z: |
|||
Mezi nejvýraznější postavy '''prozaického''' žánru patřili např. [[Zdeněk Jirotka]] s množstvím [[Rozhlasová hra|rozhlasových her]] nebo [[Miloslav Švandrlík]] se svými ''Černými barony(1969).'' V literárním díle přispěl k vylíčení mechanismů moci v armádě 50. let a společně s ''Tankovým praporem'' (1971, Toronto) [[Josef Škvorecký|Josefa Škvoreckého]] navázali na stále činné české [[Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války|švejkovství]]. |
|||
2. |
|||
===== Normalizace ===== |
|||
BURIÁNEK, František. ''O české satiře: sborník statí''. Praha: SPN, 1959. |
|||
V období [[normalizace]] je veškerá kritka, za kterou je satira považována, označena za původce destabilizace systému. Určité uvolnění nastává až v 80. letech 20. století. Oblíbené aforismy a satirickou poezii vydává například spisovatel a překladatel [[Jiří Žáček]]. V televizních inscenacích a filmech se objevuje tragikomické líčení života přizpůsobivých jedinců - [[Roman Ráž]] [[Prodavač humoru|''Prodavač humoru'']] (1979), [[Milan Pávek]] ''Simulanti'' (1983) nebo [[Ladislav Pecháček]] [[Vážení přátelé, ano|''Vážení přátelé, ano'']] (1988). [[Zdeněk Svěrák]] a [[Ladislav Smoljak|Ldislav Smoljak]] dle M. Petránkové z ''Normalizační abnormalita'' (''Tesilová kavalérie, 2010)''<ref>BÍLEK, Petr A. a ČINÁTLOVÁ, Blanka. ''Tesilová kavalérie: popkulturní obrazy normalizace''. Scholares, sv. 24. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2010. <nowiki>ISBN 978-80-87053-44-7</nowiki>.</ref>. Zajímavým fenoménem doby je Divadlo Járy Cimrmana, <blockquote>"''Autoři tak porušili pravidlo vyhnout se satiře. Než byla hra Lijavec schválena, prošla tříletou anabází přepisů, vyčkávání na vyjádření cenzorů nebo změnou názvu. Po schválení data premiéry a několika reprízách se nicméně dočkala nejen téměř tříletého zákazu, ale také se dostala do hledáčku StB."'' Maleček, Tomáš<ref>Maleček, T. (2021). Normalizační šrámy na duši Divadla Járy Cimrmana. In ''Historie Otázky Problémy'' (1 vyd., s. 184-205). Univerzita Karlova, Filozofická fakulta.</ref> </blockquote> |
|||
==== '''Satira v demokratické společnosti aneb 90. léta 20. století''' ==== |
|||
[https://www.digitale-sammlungen.de/en/view/bsb10035047?page=5 Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan] |
|||
Změnou státního uspořádání z [[Totalitní zřízení v Československu|totality]] v demokratickou společnost dochází k velkým změnám také v oblasti literatury. Ze dne na den zmizela ideová kontrola tiskovin zrušením [[Český úřad pro tisk a informace|Úřadu pro tisk a informace]] (1968-1989) a nastává svoboda slova i tisku. Umělci, spisovatelé, dramaturgové, kteří se satiře dosud věnovali, v práci pokračují ([[Josef Fousek]], [[Jaroslav Žák]], Jiří Žáček, po návratu z exilu do Čech (1990) spisovatel [[Ivan Kraus]]. Satira se v tomto období věnuje téměř bezezbytku totalitnímu režimu, normalizaci a zločinům komunismu. K jeho absurditám přistupují s velkou dávkou nadhledu. [[František Ringo Čech]] (''Ruský týden'', 1990), [[Irena Dousková]] (''Hrdý Budžes'', 1998), [[Martin Daneš]] (''Kdo zabil Václava Klause'', 1998) |
|||
* TV satira |
|||
JOCHMANOVÁ, Andrea, 2005. [https://hdl.handle.net/11222.digilib/114636 Zapomenutá dada-revue Dona Kichotka]. In: ''Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity: Q, Řada teatrologická''. 54. Brno, s. 87-117. <nowiki>ISBN 80-210-3785-7</nowiki>. ISSN 1214-0406. |
|||
[[Česká televize]] uváděla v letech 1993-1997 kultovní [[Česká soda|''Českou sodu'']] [[Petr Čtvrtníček|Petra Čtvrtníčka]] a [[Milan Šteindler|Milana Šteindlera]] nebo od roku 1995 úspěšný autorský pořad [[Zuzana Bubílková|Zuzany Bubílkové]] a [[Miloslav Šimek|Miloslava Šimka]] ''[[S politiky netančím]]''. Do vysílání nově vznikajících soukromých televizních stanic jsou zařazovány spíše humoristické pořady, nicméně za [[TV Nova]] (založena 1994) jmenujme produkci ''[[Gumáci|Gumáků]],'' později například ''[[Politické harašení]].'' |
|||
* satirické časopisy |
|||
''[[Dikobraz (časopis)|Dikobraz]] (Nový Dikobraz, Zabaveno), [[Sorry (časopis)|Sorry]]-PRavá DEmokratická Legrace, Tapír-magazín humoru a satiry'' |
|||
===== '''Satira po roce 2000''' ===== |
|||
KLIVAR, Miroslav. Karikatura bojující: antologie současné politické karikatury a kresby 1945-1962. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963. s. 9 |
|||
Rok 2000 přináší zásadní změny v [[Mediální systém České republiky|mediální]] krajině, která prochází procesem digitalizace, tj. převodu informací do [[Dvojková soustava|binární soustavy]] a tím média získávají zcela novou podobu a formu (vznik [[World Wide Web]]).<ref>MORAVEC, Václav. ''Média v tekutých časech: konvergence audiovizuálních médií v ČR''. Společnost, sv. 13. Praha: Academia, 2016. <nowiki>ISBN 978-80-200-2572-2</nowiki>.</ref> Nabídka médií se individualizuje a současně dochází ke kovergenci uživatelského rozhranní: hranice mezi pasívním příjemcem a aktivním tvůrcem se stírají.<ref>MENCLOVÁ, Tereza, 2020. ''Politická satira na sociálních sítích''. České Budějovice. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Katedra společenských věd.</ref> |
|||
Satirické relace se odehrávají v online prostředí<ref>AMIRIDIS, Marek. 2020. Česká politická satira na sociálních sítích. Praha. 117 s. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce |
|||
KUSÁKOVÁ, Lenka. Prozaická satira v českých časopisech 10. a 20. let 19. století, Estetika 33, 1996, č. 3-4, s. 67-75 |
|||
PhDr. Jan Křeček, Ph.D.</ref> a jejich výčet není konečný (''[[Kancelář Blaník]],'' 2014, ''[[Branky, body,k*k*ti]]'' - knižně vydáno 2021, ''[[Šťastné pondělí]]'' [[Jindřich Šídlo|Jindřicha Šídla]]), satirické blogy ([[1000 věcí, které mě s*rou|''1000 věcí, které mě s*rou'']]- knižně vydáno 2011), sociální sítě (Instagramový profil [[Tomáš Břínek|TMBK]]). |
|||
''O humoru v životě a umění''. Praha: Československý spisovatel 1961, str. 85. |
|||
Ve vztahu herec-divák se satira objevuje ve formě tzv. [[Stand-up comedy|stand up]] vystoupení ([[Na stojáka|''Na stojáka'']]) nebo [[Talk show|talkshow]] (politická satira v ''[[Show Jana Krause]]''). |
|||
PAROLEK, Jan. ''Oficiální satira jako obraz doby - Dikobraz v letech 1968 - 1970''. Bakalářská práce, vedoucí Slanec, Jaroslav. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra žurnalistiky, 2016. |
|||
== Odkazy == |
|||
ŘEPKOVÁ, Marie. Počátky české obrozenské satiry, Česká literatura. 1979, roč. 27, č. 2, s. 102-109. |
|||
=== Reference === |
|||
PEŠTA, Pavel, 1972. Proměny meziválečných satirických a humoristických časopisů. ''Literárněvědné studie''. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 161-172. |
|||
<references /> |
|||
=== Související články === |
|||
PEŠTA, Pavel. ''Satirik převratu Jiří Haussmann''. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. 285 s. Studánky. |
|||
* [[Satira]] |
|||
PEŠTA, Pavel, 1980. Žánrové tendence v satirické tvorbě. In: ''Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity''. D27, Řada literárněvědná. Brno: Vysoká škola v Brně, s. 105-113. Dostupné z: <nowiki>https://digilib.phil.muni.cz/_flysystem/fedora/pdf/108738.pdf</nowiki> |
|||
* [[Kopnikiáda]] |
|||
* [[Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války|Osudy dobrého vojáka Švejka]] |
|||
* [[Ironie]] |
|||
=== Externí odkazy === |
|||
HRABÁK, Josef. ''Staročeská satira: z cyklu Satira a humor v české literatuře, sv. 1''. 1. vyd. Praha: Osvěta, 1952. 37 s. Knihovna Čs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí; sv. 5. Jazyk, literatura a umění; sv. 4. |
|||
Vystudovaný učitel němčiny a dějepisu napsal diplomovou práci o Divadle Járy Cimrmana. Upravenou a autorizovanou od Zdeňka Svěráka ji vydal také knižně.https://www.em.muni.cz/student/14485-cenu-dekana-ziskal-za-cimrmana-student-tomas-malecek |
|||
Digitalizát knihy z knihovny Bayerische Staatsbibliothek [https://www.digitale-sammlungen.de/en/view/bsb10035047?page=5 Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan] |
|||
VLAŠÍN, Štěpán. Václavkova edice renesančních rozprávek. Online. ''Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D, Řada literárněvědná''. 1986, roč. 34, č. D32, s. 155-160. ISSN 0231-7818. Dostupné z: <nowiki>https://hdl.handle.net/11222.digilib/124288</nowiki>. [cit. 2023-12-30]. |
|||
Digitalizát plného textu MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. ''[https://ndk.cz/uuid/uuid:2cd2e230-9e6d-11e5-8c9e-001018b5eb5c Encyklopedie literárních žánrů]''. Praha: Paseka, 2004, s. 620. <nowiki>ISBN 80-7185-669-X</nowiki> |
|||
URBÁNEK, Rudolf, DAŇHELKA, Jiří (ed.). ''Husitské skladby Budyšínského rukopisu''. Autor úvodu Josef MACEK. Památky staré literatury české. Praha: Orbis, 1952. <nowiki>https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2eb353c0-8ddb-11ea-a354-005056827e51</nowiki> |
|||
Časopis Tapír https://e-tapir.cz/casopis-tapir/ |
|||
PEŠTA, Pavel. Česká satira v letech 1918-1928. ''Česká literatura: časopis pro literární vědu''. Praha: ČSAV, 1981, '''29'''(1), s. 97. ISSN 0009-0468. Dostupné také z: <nowiki>https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:0ef86af0-4117-11e1-8339-001143e3f55cZaložení</nowiki> pískoviště právě probíhá |
Aktuální verze z 11. 2. 2024, 20:02
Vývoj české satiry
[editovat | editovat zdroj]Satira bývá více než samotný humor svázána s dobovými konvencemi a etickými normami. Narozdíl od humoru vyžaduje od konzumenta zasazení znalostní informace do kontextu a také intenzivnější diváckou/čtenářskou spoluúčast [1].
„Humor má rád spořádanost a poklidný život. V dobách divokých se daří satiře. Satira má platnost aktuální. Satira je divoká rostlina, jež roste v roklinách.“ Poláček, Karel .[2]
Satira se vyskytuje napříč všemi žánry: prózou, dramatem, veršovanou epikou nebo intelektuálně laděnou lyrikou, kam můžeme zařadit například aforismus, anekdotu, bajku či epigramy.
Česká satira
[editovat | editovat zdroj]Středověk
[editovat | editovat zdroj]Ve středověku se setkáváme se zvýšeným zájmem o literaturu zejména v prostředí měšťanstva, oblíbené jsou tituly, které zpodobňují obrazy běžného života. Oblíbeným typem satiry se stává mravokárná, volající po nápravě konání (Hradecký rukopis; Desatero kázanie božie), nebo zviditelňující nepravosti příslušníků cechů (Satiry o řemeslnících a konšelích; 14. stol). Velmi zdařilý, ironický popis výseku středověké společnosti pak nalezneme ve staročeské básni neznámého autora Podkoní a žák (kolem 1400). Ze 14. století pochází také nejstarší české drama Mastičkář, žánrově satirická, veršovaná fraška.[3]
Husitství
[editovat | editovat zdroj]V období sporů mezi husity a katolíky vznikají zejména bojovné a provokativní písně na aktuální téma. Nejznámější dochovaný satirický popěvek Zajíc biskup Abeceda vypráví o arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Hazmburka, který veřejně pálí knihy Johna Wycliffa (Viklefa), aniž by je dokázal přečíst. Do tohoto časového období můžeme také zařadit vznik protihusitské Písně o Viklefici, napadající ženy.[4]
Období humanismu
[editovat | editovat zdroj]Budování nového člověka satiru vrací spíše k didaktičnosti a k mírnému umravnění textů. Čtenáři a posluchači u nás i v Evropě mají v oblibě "satirické návody", rozuměj jako absurdní, výsměšné, ironické návody". V Čechách se na přechodnou dobu stávají oblíbeným útvarem různé satirické předpisy pro pijáky, grobiánské řády, parodie lékařských předpisů a právnických rozhodnutí.[1] Na prahu 16. století se mění forma satiry spíše na útočnou a mnohdy ponižující. Objevují se texty ve formě pamfletů, písní nebo cedulí, mířící na jednotlivé osoby nebo skupiny. O veřejné dění se zajímá více společenských vrstev, proto dochází také k růstu politické satiry.
Klasicismus, osvícenství
[editovat | editovat zdroj]V Čechách panuje silná cenzura, která vzbuzuje obavy z trestu za protirežimní satiru. Navíc pomalu rostoucí a křehké národní společenství nikdo kritizovat nechce, takže vnímáme žánrovou stagnaci: bajky, epigramy, deklamovánky (básně určené k hlasitému přednesu) kritizující lidské povahy, protivlastenectví a také výsměch maloměšťanství[1]
- Deklamovánky (F. J. Rubeš)
- Ferina Lišák z Kuliferdy a na Klukově (F. M. Klácel) - adaptace Goethova Reineke Fuchs
- Bohdanecký rukopis (J. J. Langer; 1831) [5]
- Den v Kocourkově (1832) a Literatura krkonošská z pera Františka Ladislava Čelakovského
Obrozenecká satira
[editovat | editovat zdroj]Obrozenecká satira opouští ostré a přísné německé vzory, přidává na humoru a jazykových hříčkách. Stává se vyhledávanou folklorní produkcí pro svou prostořekost. 40.léta 19. století znamenala pro satirickou produkci směřování k politizaci. Vším uvedeným se nechal inspirovat jeden z nejvýznamnějších českých satiriků K. Havlíček Borovský, který spojil intelektuální názor s prostotou lidského projevu a vyjádřil jej úsporně v poezii. K satirickému vyjádření dále s úspěchem používá formy legend (Křest sv. Vladimíra), pohádek (Král Lávra) či elegie.[6]
50. léta 19. století přináší rozmach satirických (a humoristických) časopisů, např. Šotek (1849, šéfredaktor Borovský a v letech 1880-1882 Arbes) nebo Rachejtle (1855, Bendl), oblíbené jsou také dělnické časopisy s dobovou politickou satirou (Šípy, Rašple, Bič a Šlehy). Satirické časopisy svým užším zaměřeněním zaznamenávají kratší dobu trvání než časopisy humoristické, které se satiře věnují okrajově, např. Humoristické listy (Vilímek) nebo Švanda Dudák.[7]
Na žánr pohádky v satiře navazuje Svatopluk Čech alegorickým vypravováním, nicméně čtenářsky úspěšnější se jevily příhody nového typu antihrdiny, sebestředného, materiálně založeného a večně nespokojeného pana Broučka (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce,1888; Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století, 1889).
Moderní satira
[editovat | editovat zdroj]Moderní umělecké směry podporují rozvoj kriticismu a posilují tak satirický postoj i v literární tvorbě. Nejsilněji se satira promítá v politické epice i lyrice.[1]
Vzpomenout můžeme Josefa Svatopluka Machara a jeho politickou satiru v pamfletu útočící na postoje Mladočechů Boží bojovníci (1896) nebo sbírku epigramů Satirikon (1903). Spisovatel Viktor Dyk se zase zamýšlí nad národními postoji v díle Pohádky z naší vesnice (1910) a Můj přítel Čehona (1925). Ve spolupráci s bratry Čapkovými Dyk připravuje a následně dva roky vydává satirický týdeník Nebojsa (1918-1920). V téže době vede například František Gellner denní satirickou kroniku Lidových novinách.[8] Mezi nejtalentovanější satiriky této doby řadíme také Jiřího Haussmanna, jež od protirakouských epigramů (Zpěvy hanlivé, 1919) přešel v kritika kapitalistické společnosti. Jeho satirická utopie s prvky sci-fi Velkovýroba ctností (1922) dle Čapkova námětu Továrna na absolutno, reaguje na absurditu světové války.[9]
Karel Poláček jako satirické dílo koncipoval román Dům na předměstí (1928) nebo původně zamýšlenou pentalogii Okresní město. Jeho další díla se opírají spíše o humoristickou laskavost než o břitkou kritku aktuálních událostí, nicméně Michelup a motocykl bývá také považován za satiru mamonu.
Herci Jiří Voskovec a Jan Werich působí od roku 1926 jako umělecká dvojice v Osvobozeném divadle, kde sice vytváří politicky angažovaná revue, jež jsou přirozeně satirická díky výběru námětu, nicméně i v nepolitických a zdánlivě neškodných příbězích nalézáme prvky čisté satiry, např. Osel a stín (1933) na motivy příběhu řeckého satirika Lúkiana. Mezitím se po narůstajících rozporech mezi uměleckými vedením Jindřicha Honzla a Jiřího Frejky od Osvobozeného divadla odklání část souboru a pod Frejkovým vedením zakládá Divadlo Dada. Jejich výpravná Dona Kichotka (1927) představuje avantgardní, politickou satirou obdařenou Dada-revui, která mohla a také tvořila určitý protipól Vest Pocket Revui [10].
Satirické časopisy v meziválečném období
[editovat | editovat zdroj]Počet titulů humoristických a satirických časopisů v období mezi první a druhou světovou válkou překračuje číslo 80.[11] Satirické časopisy nesou koncentrovaný charakter soudobé satiry a její proměny můžeme velmi dobře sledovat díky krátkodobé periodicitě vydávaných titulů.
Různé formy satirických žánrů v nich ovšem zaznamenáváme minimálně. Nejčastěji se objevují veršované formy (epigramy, parafráze písní, veršovaná příhoda) z prozaických žánrů povídky, črty,z malých forem zejména anekdoty. Žurnalistika se v původním významu v časopisech téměř neobjevuje, ale jako ironizující či parodující prvek je prostoupena všemi původními žurnalistickými formami: reportážemi, zpravodajstvím, glosami, čtenářskou poradnou, rozhovory či úvodníky.
Širší žánrovou škálu zastupují zejména Šašek, Davidova houpačka, Lucerna a známé Humoristické listy, nicméně většina vydávaných satirických periodik se drží zavedených forem veršované satiry (Frygická čapka, Kopřivy, Rašple, Štika pod vedením Haška nebo Bassovy Letáky)
Satira v socialismu
[editovat | editovat zdroj]Se satirou je nakládáno jako s účinnou literární zbraní, jež musí být přísně dozorována. Opět je v satiře využívána její moralizující a didaktická funkce, tepající zejména nepřátele režimu, kapitalismus obecně a kritizuje maloměšťácké přežitky.[12] Jako příklad uveďme Václava Lacinu a jeho románovou tetralogii Panstvo se baví (1945-1961), kde konfrontuje maloměšťáky s obdobím 2. světové války. Později dává vzniknout postavě pana Jéminka, nepřítele socialistického zřízení.
Na přelomu šedesátých let 20. století je satirický žánr výrazněji zastupován jednak v dramatu a pak také v satirické povídce. Spotřební satirická produkce se prolíná televizními, estrádními scénkami i rozhlasovými hrami a je popisována jako komunální satira, neboli obecní, maloměstská. Ta se orientuje na pranýřování nešvarů běžného života v tzv. reálném socialismu. [13]
Ačkoli se týdeník Dikobraz, od roku 1945 vycházející jako jediné oficiální satirické periodikum, prohlásil za nadstranické médium, vycházel v nakladatelství ROH Práce. Komunistická strana ovlivňovala jeho obsah, jak prozrazují protizápadně zaměřené příspěvky, vítání Vítězného února nebo sledování určitých cílů v transformované společnosti.[14] [15]
Na opačné straně stojí kritika a satira totalitního režimu, realizovaná zejména formátem malých divadel.
Již v roce 1948 uvádí Divadlo satiry hru Vratislava Blažka Kde je Kuťák. Hra byla okamžitě vykládána jako kritika socialismu a urážka pracujícího lidu, proto byla ihned (po 4 dnech) zakázána a divadlo bylo rozpuštěno. Pravděpodobně se jednalo o poslední satirickou hru v Československu na dlouhou dobu. Jednalo se o jakousi alegorii současnosti, kde autor použije motiv potopy světa, kdy se na Archu plující ke „šťastným zítřkům“, nedostanou pouze pracující lidé, ale i tzv. „příživníci a paraziti společnosti“.
Milana Uhde v roce 1964 uvádí ve Večerním Brnu satirickou divadelní politickou hru Král-Vávra. Jedná se o variaci na téma Borovského Krále Lávry, která ukazuje strojový svět, odcizený lidem a přenáší nás na místo tria vládců, řídících zemskou poloosu. Hra je tvořena 10 obrazy, obsahuje 9 písní, balad, blues romancí a jednu mezihru.
Divadelní politická satira bývala součástí programů dvojice Miloslav Šimek a Jiří Grossmann v Semaforu, avšak nikdy nebyla významně překročena hranice satiry komunální[16]. Nejostřejší satira zaznívala v dialozích Dušana M. Pupáka (Grossmann) a jeho přítele Čendy Krchova (Šimek) v závěru představení. Dochovaly se pouze zvukové záznamy a několik scénářů (Povídky, 2009)[17].
Václav Havel hru Zahradní slavnost (1963) postavil na odposlechnutých dobových frázích. Jakkoli se jedná o absurdní drama, kolotoč ideových hesel s revolučním nábojem se opakuje v každém politickém režimu a prvek satiry je zde stále platný.
Mezi nejvýraznější postavy prozaického žánru patřili např. Zdeněk Jirotka s množstvím rozhlasových her nebo Miloslav Švandrlík se svými Černými barony(1969). V literárním díle přispěl k vylíčení mechanismů moci v armádě 50. let a společně s Tankovým praporem (1971, Toronto) Josefa Škvoreckého navázali na stále činné české švejkovství.
Normalizace
[editovat | editovat zdroj]V období normalizace je veškerá kritka, za kterou je satira považována, označena za původce destabilizace systému. Určité uvolnění nastává až v 80. letech 20. století. Oblíbené aforismy a satirickou poezii vydává například spisovatel a překladatel Jiří Žáček. V televizních inscenacích a filmech se objevuje tragikomické líčení života přizpůsobivých jedinců - Roman Ráž Prodavač humoru (1979), Milan Pávek Simulanti (1983) nebo Ladislav Pecháček Vážení přátelé, ano (1988). Zdeněk Svěrák a Ldislav Smoljak dle M. Petránkové z Normalizační abnormalita (Tesilová kavalérie, 2010)[18]. Zajímavým fenoménem doby je Divadlo Járy Cimrmana,
"Autoři tak porušili pravidlo vyhnout se satiře. Než byla hra Lijavec schválena, prošla tříletou anabází přepisů, vyčkávání na vyjádření cenzorů nebo změnou názvu. Po schválení data premiéry a několika reprízách se nicméně dočkala nejen téměř tříletého zákazu, ale také se dostala do hledáčku StB." Maleček, Tomáš[19]
Satira v demokratické společnosti aneb 90. léta 20. století
[editovat | editovat zdroj]Změnou státního uspořádání z totality v demokratickou společnost dochází k velkým změnám také v oblasti literatury. Ze dne na den zmizela ideová kontrola tiskovin zrušením Úřadu pro tisk a informace (1968-1989) a nastává svoboda slova i tisku. Umělci, spisovatelé, dramaturgové, kteří se satiře dosud věnovali, v práci pokračují (Josef Fousek, Jaroslav Žák, Jiří Žáček, po návratu z exilu do Čech (1990) spisovatel Ivan Kraus. Satira se v tomto období věnuje téměř bezezbytku totalitnímu režimu, normalizaci a zločinům komunismu. K jeho absurditám přistupují s velkou dávkou nadhledu. František Ringo Čech (Ruský týden, 1990), Irena Dousková (Hrdý Budžes, 1998), Martin Daneš (Kdo zabil Václava Klause, 1998)
- TV satira
Česká televize uváděla v letech 1993-1997 kultovní Českou sodu Petra Čtvrtníčka a Milana Šteindlera nebo od roku 1995 úspěšný autorský pořad Zuzany Bubílkové a Miloslava Šimka S politiky netančím. Do vysílání nově vznikajících soukromých televizních stanic jsou zařazovány spíše humoristické pořady, nicméně za TV Nova (založena 1994) jmenujme produkci Gumáků, později například Politické harašení.
- satirické časopisy
Dikobraz (Nový Dikobraz, Zabaveno), Sorry-PRavá DEmokratická Legrace, Tapír-magazín humoru a satiry
Satira po roce 2000
[editovat | editovat zdroj]Rok 2000 přináší zásadní změny v mediální krajině, která prochází procesem digitalizace, tj. převodu informací do binární soustavy a tím média získávají zcela novou podobu a formu (vznik World Wide Web).[20] Nabídka médií se individualizuje a současně dochází ke kovergenci uživatelského rozhranní: hranice mezi pasívním příjemcem a aktivním tvůrcem se stírají.[21]
Satirické relace se odehrávají v online prostředí[22] a jejich výčet není konečný (Kancelář Blaník, 2014, Branky, body,k*k*ti - knižně vydáno 2021, Šťastné pondělí Jindřicha Šídla), satirické blogy (1000 věcí, které mě s*rou- knižně vydáno 2011), sociální sítě (Instagramový profil TMBK).
Ve vztahu herec-divák se satira objevuje ve formě tzv. stand up vystoupení (Na stojáka) nebo talkshow (politická satira v Show Jana Krause).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d Národní digitální knihovna. ndk.cz [online]. [cit. 2024-01-15]. Dostupné online.
- ↑ O humoru v životě a umění. Praha: Československý spisovatel 1961, str. 85.
- ↑ HRABÁK, Josef. Staročeská satira: z cyklu Satira a humor v české literatuře, sv. 1. 1. vyd. Praha: Osvěta, 1952. 37 s. Knihovna Čs. společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí; sv. 5. Jazyk, literatura a umění; sv. 4.
- ↑ URBÁNEK, Rudolf, DAŇHELKA, Jiří (ed.). Husitské skladby Budyšínského rukopisu. Autor úvodu Josef MACEK. Památky staré literatury české. Praha: Orbis, 1952. https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:2eb353c0-8ddb-11ea-a354-005056827e51
- ↑ VLAŠÍN, Štěpán. Václavkova edice renesančních rozprávek. Online. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D, Řada literárněvědná. 1986, roč. 34, č. D32, s. 155-160. ISSN 0231-7818. Dostupné z: https://hdl.handle.net/11222.digilib/124288. [cit. 2023-12-30].
- ↑ ŘEPKOVÁ, Marie. Počátky české obrozenské satiry, Česká literatura. 1979, roč. 27, č. 2, s. 102-109.
- ↑ KUSÁKOVÁ, Lenka. Prozaická satira v českých časopisech 10. a 20. let 19. století, Estetika 33, 1996, č. 3-4, s. 67-75
- ↑ PEŠTA, Pavel. Česká satira v letech 1918-1928. Česká literatura: časopis pro literární vědu. Praha: ČSAV, 1981, 29(1), s. 97. ISSN 0009-0468. Dostupné také z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:0ef86af0-4117-11e1-8339-001143e3f55cZaložení pískoviště právě probíhá
- ↑ PEŠTA, Pavel. Satirik převratu Jiří Haussmann. Vyd. 1. Brno: Atlantis, 1999. 285 s. Studánky.
- ↑ JOCHMANOVÁ, Andrea. Zapomenutá dada-revue Dona Kichotka. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. Q, Řada teatrologická. 2005, roč. 54, čís. Q8, s. [87]–117. Dostupné online [cit. 2024-01-15]. ISSN 1214-0406.
- ↑ PEŠTA, Pavel, 1972. Proměny meziválečných satirických a humoristických časopisů. Literárněvědné studie. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 161-172.
- ↑ BURIÁNEK, František. O české satiře: sborník statí. Praha: SPN, 1959.
- ↑ PEŠTA, Pavel, 1980. Žánrové tendence v satirické tvorbě. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. D27, Řada literárněvědná. Brno: Vysoká škola v Brně, s. 105-113. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/_flysystem/fedora/pdf/108738.pdf
- ↑ PAROLEK, Jan. Oficiální satira jako obraz doby - Dikobraz v letech 1968 - 1970. Bakalářská práce, vedoucí Slanec, Jaroslav. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Katedra žurnalistiky, 2016
- ↑ KLIVAR, Miroslav. Karikatura bojující: antologie současné politické karikatury a kresby 1945-1962. 1. vyd. Praha: Nakladatelství československých výtvarných umělců, 1963. s. 9
- ↑ KŘEMEN, Pavel. Šimek šoumen [televizní dokument] TV, ČT 1. 2005. Dostupné z www: < http://www.ceskatelevize.cz/porady/10123383458-pribehy-slavnych/405235100211014-simek-soumen/>
- ↑ ŠIMEK, Miloslav a GROSSMANN, Jiří. Povídky. 3. vyd. Ilustroval Michal HRDÝ. Praha: Šulc - Švarc, 2009. ISBN 978-80-7244-250-8.
- ↑ BÍLEK, Petr A. a ČINÁTLOVÁ, Blanka. Tesilová kavalérie: popkulturní obrazy normalizace. Scholares, sv. 24. Příbram: Pistorius & Olšanská, 2010. ISBN 978-80-87053-44-7.
- ↑ Maleček, T. (2021). Normalizační šrámy na duši Divadla Járy Cimrmana. In Historie Otázky Problémy (1 vyd., s. 184-205). Univerzita Karlova, Filozofická fakulta.
- ↑ MORAVEC, Václav. Média v tekutých časech: konvergence audiovizuálních médií v ČR. Společnost, sv. 13. Praha: Academia, 2016. ISBN 978-80-200-2572-2.
- ↑ MENCLOVÁ, Tereza, 2020. Politická satira na sociálních sítích. České Budějovice. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Pedagogická fakulta, Katedra společenských věd.
- ↑ AMIRIDIS, Marek. 2020. Česká politická satira na sociálních sítích. Praha. 117 s. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Jan Křeček, Ph.D.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]Vystudovaný učitel němčiny a dějepisu napsal diplomovou práci o Divadle Járy Cimrmana. Upravenou a autorizovanou od Zdeňka Svěráka ji vydal také knižně.https://www.em.muni.cz/student/14485-cenu-dekana-ziskal-za-cimrmana-student-tomas-malecek
Digitalizát knihy z knihovny Bayerische Staatsbibliothek Ferina lišák z kuliferdy a na klukově čili kratičká historye zlopověstnych kousků starého Reineke již vydal dle mnohych rukopisů slovanskych J. P. Jordan
Digitalizát plného textu MOCNÁ, Dagmar a Josef PETERKA. Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004, s. 620. ISBN 80-7185-669-X
Časopis Tapír https://e-tapir.cz/casopis-tapir/