Wikipedie

Vasil Biľak

slovenský komunistický politik rusínského původu

Vasil Biľak (11. srpna 1917 Krajná Bystrá – 6. února 2014 Bratislava) byl slovenský komunistický politik rusínského původu, známý jako přední neostalinista, podporovatel sovětské invaze a normalizace a ideolog KSČ. Členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) byl zvolen v roce 1954 a zůstal jím až do roku 1989.

RSDr. Vasiľ Biľak,
nositel řádu Klementa Gottwalda
první tajemník KSS
Ve funkci:
23. ledna 1968 – 28. srpna 1968
PředchůdceAlexander Dubček
NástupceGustáv Husák
poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1954 – 1964
poslanec Národ. shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1960 – 1968
poslanec Federálního shromáždění
Ve funkci:
1969 – 28. prosince 1989
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození11. srpna 1917
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Krajná Bystrá
Úmrtí6. února 2014 (ve věku 96 let)
SlovenskoSlovensko Slovensko, Bratislava
NárodnostRusín
ChoťAnna (†1996)[1]
VztahyJozef Ševc (zeť)
Děti2: doc. PhDr. Naděžda Ševcová, CSc.; Dmitrij (1955)[2]
Alma materVysoká škola politická
Profesekrejčí
Náboženstvíateismus
OceněníLeninův řád
Řád Říjnové revoluce
Řád Vítězného února
Řád Klementa Gottwalda
Hrdina socialistické práce
CommonsVasiľ Biľak
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mládí

editovat

Byl rusínského původu (v komunistické éře tak uváděl národnost ukrajinskou,[3] jelikož samostatná rusínská identita byla potlačována). Narodil se v malé obci Krajná Bystrá na severovýchodní hranici Slovenska jako Vasil Gyula.[4] Otec zemřel, když Biľakovi byly tři roky, matka o osm let později; z jeho sedmi sourozenců přežil jen starší bratr Dimitrij.[5] Po základní škole se vyučil krejčím v Hradci Králové u Františka Rouska;[6] za normalizace o něm kolovala anekdota, že ve výučním listu měl napsáno „na saka nepouštět“ (respektive slovensky „nepúšťať na saká“),[7] to je ovšem nedoloženo. Od roku 1936 byl krejčovským dělníkem v Bratislavě.

Uváděl, že se účastnil SNP, i to však bylo někdy popíráno:

Kdysi to v rozhovoru pro Reflex líčil „ekonom pražského jara“ Bohumil Šimon, jeden ze zástupců KSČ, kteří po 21. srpnu jednali v Moskvě: „Brežněv chtěl, abychom Biľaka zviditelnili. Oponoval jsem a tvrdil, že jakmile Biľaka někam delegujeme, na schůzi nikdo nepřijde. Nevěřil a vyprávěl mi legendu: za války v Karpatech našla Rudá armáda vysíleného chlapce, ale pušku držel tak pevně, že mu ji nemohli vyrvat, ale když se zotavil, šel s rudoarmejci až do Prahy. A to byl Vasil Biľak. Geroj! Vše bylo ale jinak, což jsem tehdy nevěděl. Sám Vasil, který tu historku nesnášel, mi později řekl, že za války pracoval jako krejčí u Nehery v Hradci Králové.“[8]

Politická kariéra

editovat
 
Biľak při setkání s Ceauşescem v roce 1977

V roce 1936 Biľak vstoupil do komunistických Rudých odborů, v roce 1945 do KSČ. Od roku 1950 v rámci náboru dělnických kádrů začal dělat rychlou kariéru. Pracoval na krajském výboru KSS v Bratislavě a roku 1953 absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ; později tak používal akademický titul RSDr.. Působil pak jako vedoucí oddělení ÚV KSS, tajemník a vedoucí tajemník KV KSS v Prešově (1953–58). Ve volbách 28. listopadu 1954 (prvních po roce 1948) byl zvolen do Slovenské národní rady[9] a znovu ve volbách roku 1960.[10] V roce 1960 byl zároveň zvolen do Národního shromáždění; po volbách 1964 už působil jen v něm, respektive od r. 1969 ve Federálním shromáždění. Po většinu doby byl i členem předsednictva všech těchto orgánů, pokud právě neměl významnější exekutivní funkce.

X. sjezd KSČ v červnu 1954 zvolil Biľaka členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), jímž zůstal až do roku 1989; po následujícím sjezdu Komunistické strany Slovenska byl v letech 1955–1968 a 1969–1971 členem ÚV KSS.

8. prosince 1958 Biľak ve 12. Sboru pověřenců nahradil předchozího pověřence pro školství a kulturu.[11] Pověřencem zůstal i poté, co ústava ČSSR z července 1960 Sbor pověřenců coby kolektivní orgán zrušila a plně začlenila pověřence do Slovenské národní rady; do července 1963 zastával post pověřence a předsedy komise SNR pro školství a kulturu.[12] Zároveň s tím se stal ministrem (bez portfeje) v československé vládě, a to do přelomu let 1962/3.

V letech 1963–1968 byl tajemníkem ÚV KSS a od ledna do srpna 1968 prvým tajemníkem; od dubna 1968 do prosince 1988 členem předsednictva ÚV KSČ. Od listopadu 1968 do prosince 1988 byl tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie.

Jako vrcholný a dlouholetý exponent komunistického režimu byl mnohokrát vyznamenán u nás i v zahraničí.[13]

Rok 1968 a poté

editovat

V událostech pražského jara, jež vrcholily 21. srpna 1968 invazí do Československa, hrál Vasil Biľak významnou roli. Patřil k vedoucím představitelům konzervativních sil v KSČ. Byl jedním ze signatářů tzv. zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. Od začátku vystupoval proti reformnímu proudu v KSČ a podněcoval sovětskou intervenci. Později se významně podílel na likvidaci výsledků „pražského jara“. Podle jeho vlastních slov bylo velkou chybou, že lidé kolem Alexandra Dubčeka nebyli včas izolováni, a že internacionální pomoc byla pro uhájení socialismu nezbytná.[14]

 
Vpravo bílá funkcionalistická vila Jaroslava Preisse U Mrázovky č.p.1986/17, Praha-Smíchov, kterou za normalizace obývali Vasil Biľak a Jan Fojtík[15]

V 70. a 80. letech byl Vasil Biľak hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu. Měl rozhodující vliv na aparát KSČ v zahraničněpolitické a ideologické sféře. Byl reprezentantem neostalinského dogmatismu a posléze odpůrce gorbačovovské přestavby.

Ke jmenování Čalfovy vlády národního usmíření 12. prosince 1989 Biľak rezignoval z předsednictva FS; o týden později, 19., i na mandát.[3][16][17] Mimořádný sjezd XVIII. sjezd KSČ 21. prosince 1989 pozastavil členství 23 normalizátorům[18] a jediného Biľaka vyloučil ze strany[19] „jako představitele sil, které podnítily intervenci cizích armád 21. 8. 1968“ (už předtím byli vyloučeni Milouš Jakeš a Miroslav Štěpán).

Poté žil Biľak v Bratislavě v pálffyovské vile, levně koupené od státu, v Timravině ulici spolu se svou dcerou a zetěm Jozefem Ševcem (* 1948), předsedou ultrakonzervativní Komunistickej strany Slovenska v letech 1998–2006. Byl spolu s dalšími autory zvacího dopisu a aktivními kolaboranty se sovětskými vojsky trestně stíhán za vlastizradu, ale svůj podpis na dopisu popřel, k dispozici byla pouze kopie poskytnutá Borisem Jelcinem 1992 a slovenská justice stíhání zahájené r. 2000 zastavila v lednu 2011 s tím, že nelze získat potřebné svědky z ČR. Zemřel 6. února 2014 v Bratislavě doma ve věku 96 let.[20]

21. února 2015 Komunistická strana Slovenska odhalila Vasilu Biľakovi pomník s bustou a s nápisem pod ním „Pravda zostane pravdou“ v jeho rodné obci Krajná Bystrá při příležitosti prvního výročí jeho úmrtí. Ve stejný den v nočních hodinách bustu dva občanští aktivisti z Košic, výtvarník Peter Kalmus a Ľuboš Lorenz, na protest polili červenou barvou a na pomník napsali červenou barvou nápis „SVIŇA“, k čemuž se i veřejně přiznali.[21]

Vzpomínky

editovat

Koncem 80. let Biľak napsal vzpomínky, v nichž se podrobně zabýval zejména lety 1967–1970. Přestože tak činil z „pravověrného“ stanoviska a zásadně se neodchýlil od oficiální historie, vyšlo jen několik ukázek časopisecky a vydání celé knihy stranické orgány nepovolily ať proto, že by příliš jitřilo společenskou situaci, nebo kvůli osobním resentimentům ostatních činitelů, že by na sebe Biľak strhl příliš velkou pozornost. Rukopis unikl a začal kolovat mezi lidmi, roku 1988 vydávaly ukázky samizdatové Lidové noviny. Po revoluci jej roku 1991 proti Biľakově vůli, respektive za jeho popření autorství, vydal senzacechtivý bývalý redaktor Rudého práva RSDr. Vlastimil Svoboda (Agentura Cesty; později Ottovo nakladatelství) pod názvem „Miľníky môjho života“, v českém překladu „Paměti Vasila Biľaka (ve dvou brožovaných dílech).

„ Kontrarevoluční síly si již nechtěly nechat ujít příležitost. Přestaly se spoléhat dokonce i na ohlášenou návštěvu generálního tajemníka OSN U Thanta, který měl navštívit Prahu 23. srpna. Druhé centrum se spoléhalo pouze na to, že oznámení této návštěvy snad odradí spojence od zásahu v těchto dnech. Není nezajímavé, že ministr zahraničních věcí Hájek odletěl na dovolenou do Jugoslávie.

Se soudruhy Kolderem, Švestkou a Rigem jsme se dohodli, že musíme na zasedání předsednictva ústředního výboru při projednávání druhého bodu Současná politická situace v ČSSR a podmínky činnosti KSČ a návrh dalšího postupu, vyvolat zásadní diskusi a vynutit přijetí rozhodných opatření, vyplývajících ze závěrů v Čierné nad Tisou a v Bratislavě. Hovořil jsem rovněž s F. Barbírkem a J. Pillerem. Oba slíbili plnou podporu. Z jedenácti členů předsednictva chtělo šest členů řešit situaci. Byla velká škoda, že soudruh Lenárt onemocněl a zasedání předsednictva se nemohl zúčastnit. Nebyl sice členem předsednictva, ale jeho slovo mělo váhu. O Dubčekovi a Černíkovi jsem si myslel, že se jen stěží ztotožní s Krieglem a Smrkovským a nakonec se přidají k většině. Na Špačkovi nám příliš nezáleželo. Císař, Mlynář, Slavík a Sádovský neměli hlasovací právo. Soudruh Indra byl jednoznačně na straně zdravých sil.

Byli jsme rozhodnuti jednat třeba celou noc, vynutit si přijetí závazných usnesení. Dubček se tomu chtěl stůj co stůj vyhnout. Po schválení referátu na mimořádný XIV. sjezd KSČ a návrhu rezoluce doporučil ukončit jednání a pokračovat 21. srpna ráno. Domluvená většina návrh přijala, a tak se jednalo o současné situaci v ČSSR. Diskuse byla ostrá a velmi konkrétní. Na faktech se dokazovalo, že když se okamžitě mocensky nezasáhne proti kontrarevolučním silám, že se ani nemůže konat sjezd. V průběhu jednání přicházelo od pracovníků aparátu ústředního výboru i jiným nejrůznějším způsobem množství informací. Přicházely i takové informace, že zprávy o možnosti vstupu spojeneckých vojsk jsou potvrzeny. Černík vycházel každou chvíli ze zasedací místnosti a vracel se bledý, nervózní a tajemným šeptem odevzdával informace Dubčekovi. Asi ve 22,00 hodin po dalším telefonátu, Černík oznámil, že zprávy o soustřeďování spojeneckých vojsk na československých hranicích jsou potvrzeny.

Události dostávaly rychlý spád. Kriegel, Smrkovský, Mlynář žádali přerušit jednání. My jsme poukazovali na nelogičnost takového kroku. Naopak, pokud je pravda, že se spojenci připravují poskytnout internacionální pomoc, potom je nevyhnutelné, aby předsednictvo ÚV KSČ zasedalo bez přerušení a přijalo příslušné usnesení. Nevím, zda se jednou někomu podaří vykreslit atmosféru, která panovala na tomto zasedání předsednictva ústředního výboru. Byli jsme v jedné místnosti, ale jakoby každý jinde. Každému z nás se vynořovaly jiné obrazy nejbližších hodin. Každý z nás si nepochybně přestavoval něco jiného. Nejstrašnější bylo to, že většina členů předsednictva se tvářila, jako by se události týkaly někoho jiného a ne Československa.

“
—  Paměti Vasila Biľaka, díl II., Kapitola VIII.
  • BIĽAK, Vasil. Pravda zostala pravdou: Prejavy a články október 1967 – december 1970. Bratislava: Pravda, 1971. 
  • BIĽAK, Vasil. Vybrané prejavy a state. Bratislava: Pravda, 1982. 
  • BIĽAK, Vasil. Paměti Vasila Biľaka I a II. Praha: Agentura Cesty, 1991. 

Vyznamenání

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Na pohřeb Biľaka dorazili i Miloš Jakeš a Alojz Lorenc
  2. ↑ Archivovaná kopie. hn.hnonline.sk [online]. [cit. 2014-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-02-07. 
  3. ↑ a b http://www.psp.cz/eknih/1986fs/rejstrik/jmenny/sl/b.htm
  4. ↑ Česká televize (2007): Historický magazín. Česko-slovenské vztahy
  5. ↑ Soudruh Vasil Biľak šedesátiletý. Rudé právo, 11. 8. 1977, s. 1
  6. ↑ http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1987/8/11/2.png
  7. ↑ STONIŠ, Marek. Vasil Biľak, génius průměrnosti. Jak se jeden z nejodpudivějších lidí dostal k moci?. Reflex [online]. 2020-02-06 [cit. 2020-05-27]. Dostupné online. 
  8. ↑ Citoval Z. Petráček: Za exponenta brežněvismu, LN pátek 7. února, rubrika Názory, str. 11
  9. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. 
  10. ↑ 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-10-14]. Dostupné online. 
  11. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1954snr/stenprot/030schuz/s030001.htm
  12. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 626–627. 
  13. ↑ KOLEKTIV AUTORŮ. Kdo byl kdo v Československu, 1. díl A-J. 1. vyd. Praha: ČTK, 1969. 344 s. S. 79. 
  14. ↑ TŘEČEK, Čeněk. Dubčeka jsme měli včas izolovat, lituje Biľak ve svých pamětech. iDNES.cz [online]. 3. dubna 2014 21:11. Dostupné online. 
  15. ↑ Jiří Peňás: Smíchovské celebrity aneb Růže z azbestu, 12. ledna 2012
  16. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1986fs/sl/stenprot/005schuz/s005001.htm
  17. ↑ http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/018schuz/s018001.htm
  18. ↑ http://www.89.usd.cas.cz/cs/udalosti/160.html
  19. ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Biľak Vasil, s. 22. 
  20. ↑ Události, komentáře (čas 21:43), ceskatelevize.cz
  21. ↑ MIKUŠOVIČ, Dušan. Biľakov nový pomník natreli červenou farbou, odsúdil ho aj ÚPN [online]. dennikn.sk, 22.2.2015, 10:28 [cit. 2015-02-25]. Dostupné online. (slovensky) 
  22. ↑ Vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (založené vládním nařízením č. 30/1951 Sb. ze dne 3. dubna 1951) SEZNAM NOSITELŮ podle matrik nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 51–60, knihy č. 15–24) Dostupné online
  23. ↑ Řád Práce (zřízen vládním nařízením č. 30/1951 Sb. ze dne 3. dubna 1951) SEZNAM NOSITELŮ podle matrik nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 45-47, knihy č. 9-11) Dostupné online
  24. ↑ Řád Republiky (zřízen vládním nařízením č. 30/1951 Sb. ze dne 3. dubna 1951). Seznam nositelů podle matriky nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 43, kniha č. 7) Dostupné online
  25. ↑ Řád Vítězného února (zřízen zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění č. 9/1973 Sb. ze dne 13. února 1973) SEZNAM NOSITELŮ podle matriky nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 44, kniha č. 8) Dostupné online
  26. ↑ Řád Klementa Gottwalda – za budování socialistické vlasti (zřízen vládním nařízením č. 14/1953 Sb. ze dne 3. února 1953, respektive vládním nařízením č. 5/1955 Sb. ze dne 8. února 1955). Seznam nositelů podle matriky nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 42, kniha č. 6) Dostupné online Archivováno 27. 6. 2019 na Wayback Machine.

Literatura

editovat
  • Rozhovor soudruha V. Biľaka pro časopis Der Spiegel. Rudé právo. 1985-10-30, roč. 66, čís. 256, s. 1 a 7. Dostupné online.  — shrnutí Biľakových názorů na mezinárodní politiku, rok 1968 a československé hospodářství
  • Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I., A–M / Milan Churaň a kol.. 2. vyd. Praha: Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 49. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 96–97. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vasil_Biľak&oldid=24166580“