Wikipedie

Muhamed Mehmedbasić

bosenský revolucionář a atentátník

Muhamed Mehmedbašić (srbskou cyrilicí: Мухамед Мехмедбашић; 1887, Stolac – 25. května 1943, Sarajevo) byl bosenský revolucionář a jeden ze strůjců atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda.

Muhamed Mehmedbasić
Mehmedbašić v roce 1917
Mehmedbašić v roce 1917
Narození1886 nebo 1887
Stolac
Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny
Úmrtí29. května 1943
Sarajevo
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko
Příčina úmrtízabit Ustašovci
Národnostbosenská
Povolánítesař
Znám jakoatentátník
Nábož. vyznáníIslám
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

editovat

Mládí

editovat
 
Stolac v roce 1905, tedy v době Mehmedbašićova pobytu

Mehmedbasić se narodil roku 1887 do bosenské rodiny v hercegovinském městě Stolac. Pocházel z rodu zchudlé osmansko-bosenské šlechty.[1] Pracoval jako tesař.[2] Během cesty muslimské mládežnické organizace do Bělehradu se Mehmedbašić spřátelil s Mustafou Golubićem (dalším muslimem, rovněž ze Stolacu), který ovlivnil jeho revoluční cítění.[3]

Během své tesařské práce se Mehmedbasić seznámil s Danilo Ilićem, členem organizace Černá ruka a hlavním organizátorem odboje proti rakousko-uherské nadvládě v Bosně a Hercegovině.[3] Připojil se do revolučního hnutí Mladá Bosna a seznámil se s dalšími revolucionáři, včetně Vladimira Gaćinoviće.[2] Protože měl Mehmedbašić silné srbské nacionalistické cítění a Ilić a Gaćinović v něm viděli silný charakter, dostával často tajné a choulostivé úkoly.[4] V letech 1912 až 1913 Srbsko bojovalo v balkánských válkách. Zakládající člen Černé ruky Vojislav Tankosić vedl Četnický oddíl, do kterého se přihlásilo mnoho revolucionářů (včetně Golubiće).

Mladá Bosna

editovat

Atentát na Oskara Potioreka

editovat

Na konci roku 1913 doporučil Danilo Ilić konec budování revoluční organizace a přesun k přímé akci proti Rakousku-Uhersku. Ilić se poté setkal s náčelníkem srbské vojenské rozvědky plukovníkem Dragutinem Dimitrijevićem, vůdcem Černé ruky, aby o této záležitosti diskutovali.[5]

Dimitrijevićova pravá ruka, srbský major Vojislav Tankosić, svolal plánovací schůzku v Toulouse. Na Nový rok povolal Golubić Mehmedbašiće (stále se zdržujícího ve Stolaci), aby se neprodleně dostavil do Toulouse.[2] Během schůzky v lednu 1914 bylo vybíráno mezi cíli pro antentát. Objevilo se i jméno následníka rakousko-uherského trůnu, ovšem nakonec byl vybrán místodržitel Bosny Oskar Potiorek. Plán atentátu byl zorganizován Gaćinovićem a Golubićem a Mehmedbašić byl vybrán jako atentátník. Opustil Stolac s 300 Korunami půjčenými na financování plánu.[3] Mehmedbašić (podle sebe) „toužil provést teroristický čin, aby oživil revolučního ducha Bosny.“ Dostal švédský nůž obsahující jed.[6][7]

Do Dubrovniku dorazil parníkem a následně cestoval vlakem. Na vlakové stanici v Humu prohledávaly stráže vlak a vyděšený Mehmedbašić vyhodil nůž z okna. Zavraždění Potioreka bylo plánováno na konec března 1914 při intronizaci nového muftího Čauševiće v Sarajevu.[8] Po informaci, že do Sarajeva přijede na Vidovdan i arcivévoda František Ferdinand, však Černá ruka změnila plány. Arcivédovodova návštěva na Vidovan, srbský národní svátek, byla brána jako urážka.[9] Ilić stáhnul Mehmedbašiće a 26. března jej informoval o změně plánu. Během domlouvání plánu Mehmedbašič prohlásil, že „polovina Bosny a Hercegoviny se připojí a druhá polovina bude schvalovat vše, co uděláme“.[7]

Atentát na Františka Ferdinanda

editovat
Související informace naleznete také v článku Atentát na Františka Ferdinanda d'Este.

Dimitrijević, Ciganović a Tankosić najali tři mladíky: Gavrila Principa, Nedeljka Čabrinoviće a Trifka Grabeže na dohled nad atentátem. Princip zůstal v Sarejevu s Danilo Ilićem, který najmul tři další lidi do záložního týmu: Vasa Čubriloviće, Cvjetka Popoviće a Mehmedbašiće.[10] 28. června kolona aut vezla královskou delegaci na radnici na oficiální recepci. Bezpečnost byla mírná; arcivévoda odmítla přílišný počet vojáků mezi ním a lidmi. Skupina šesti atentátníků se umístilo podél cesty. První příležitost se naskytla právě Mehmedbašićovi, který stál u rakousko-uherské banky. Hodit připravenou bombu však nedokázal (a později tvrdil, že poblíž stál policista a stihnul by ho zastavit). Kolona tak projela kolem něj.[11]

Stejně tak druhý, Čubrilović, nedokázal splnit svůj úkol. Další z atentátníků, Čabrinović, hodil na auto bombu, řidič však letící granát viděl a zrychlil. Bomba tak explodovala pod koly dalšího auta. Dva lidé uvnitř, Eric von Merizzi a hrabě Boos-Waldeck, byli vážně zraněni, zhruba desítka přihlížejících byla taktéž zasažena střepinami. Po Čabrinovićově neúspěchu ztratilo zbylých pět atentátníků šanci zaútočit pro velký zástup lidí a zvýšenou rychlost arcivévodova vozidla. Aby se vyhnul zadržení, spolkl Čabrinović kyanidovou pilulku a skočil do blízké řeky. Byl však vytažen a zajat policií. Zdálo se, že se atentát nezdaří.[12]

František Ferdinand se rozhodl, že navštíví oběti atentátu v nemocnici. Aby se vyhnul centru města, rozhodl se generál Potiorek, že auto pojede přímo po nábřeží řeky Miljacky do sarajevské nemocnice. Potiorek však o tom zapomněl informovat řidiče Leopolda Lojku. Po cestě tak Lojka zahnul doprava na třídu Františka Josefa. Kolona se tedy vydala špatnou cestou a ocitla se tak hned u kavárny, kde stál Princip; ten vypálil smrtelné rány na královský pár. Poté spolknul kyanidovou kapsli a pokusil se zastřelit, ovšem byl zastaven a zadržen.[9]

 
Mehmedbašić v meziválečném období

Čabrinović s Principem během mučení dali vyšetřovatelům jména zbylých spiklenců. Mehmedbašić se pokusil utéct (oblečen v civilním oblečení a s fezem[2]) do Černé Hory, kam dorazil 4. července.[13] Poté, co se rakousko-uherské úřady dozvěděly, že Mehmedbašić se skrývá Nikšići, naléhaly na černohorské úřady, aby jej nechaly zatknout a předali ho jim. Jovan Plamenac, černohorský politik, prohlásil, že černohorská vláda vydala rozkaz k dopadení Mehmedbašiće. Zároveň však informoval rakousko-uherskou diplomacii, že černohorská vláda nemá v úmyslu ho vydat, pokud ho zajmou, a že místo toho by ho měl soudit černohorský soud.[13] 12. července byl Mehmedbašić zatčen. Dva dny před plánovaným vydáním však z věznice uprchl do Srbska. Rakousko-uherské úřady z jeho útěku podezřívaly černohorské tajné dohody a zatkly četníky, kteří Mehmedbašiće hlídali.[3]

První světová válka

editovat

V Srbsku se Mehmedbašić setkal s Mustafou Golubićem, se kterým se připojili do "Četnického oddílu" organizovaného Vojislavem Tankosićem. V něm trénoval bosenské dobrovolníky. Také se při několikrát sešel i s Dimitrijevićem.[14]

Mehmedbašić byl obviněn z podílu na údajném spiknutí na vraždě srbského regenta Alexandra v roce 1916.[3] Regent Alexander a jemu loajální důstojníci nějakou dobu plánovali zbavit se vojenské kliky v čele s Dimitrijevićem, která představovala politickou hrozbu pro Alexandrovu moc.[15] Požadavek rakousko-uherského míru dal tomuto plánu další impuls. 15. března 1917 byli Dimitrijević a jemu loajální důstojníci obviněni z různých falešných obvinění srbským vojenským soudem na frontě v Soluni kontrolované Francouzi (známé jako Soluňský proces). 23. května byl Dimitrijević a osm dalších důstojníků posláno na smrt, dva další (z nichž jeden byl Mehmedbašić) byli odsouzeni k 15 letům odnětí svobody. Tresty byly však nakonec sníženy a zůstaly pouze tři rozsudky smrti. Všichni tři popravení, Dimitrijević, Vulović a Malobabić, přiznali svůj podíl na atentátu v Sarajevu. Později bylo zjištěno, že Mehmedbašić byl obviněn na základě falešných důkazů. Proces byl obnoven v roce 1953 a všichni odsouzení byli rehabilitováni.[15]

 
Mehmedbašićova ulice v Banja Luka, druhém největším bosenskosrbském městě

Mehmedbašić přežil válku a příchod srbské armády do Bosny a Hercegoviny označil jako nejkrásnější den ve svém životě.[3] Z vězení byl propuštěn v roce 1919.[15]

Meziválečné období a smrt

editovat

Po první světové válce se Mehmedbašić vrátil do Sarajeva, kde byl roku 1919 omilostněn.

Roku 1941 byl zatčen NDH, neboť byl pro úřady podezřelým jedincem. Byl mučen a zabit Ustašovci 29. května 1943 v Sarajevu.[16] Před svou smrtí vyjádřil přání být pohřben ve Vidovdanské kapli s lidmi z Mladé Bosny, ale srbská pravoslavná církev to neschválila, protože nebyl křesťan, ale muslim. Je tak pohřben v Butmirské oblasti v Sarajevu.

Odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Muhamed Mehmedbašić na anglické Wikipedii.

  1. ↑ DEDIJER, Vladimir. The road to Sarajevo.. New York: Simon and Schuster Dostupné online. OCLC 400010 (English) OCLC: 400010. 
  2. ↑ a b c d SLIJEPČEVIĆ, Pero. Napor Bosne i Hercegovine za oslobođenje i ujedinjenje. [s.l.]: Izd. Obl. odbora nar. odbrane 440 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: N08jAAAAMAAJ. 
  3. ↑ a b c d e f Spomenica "Bratstva", 1954-1974. [s.l.]: Basilian Press 710 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: X1QBAAAAMAAJ. 
  4. ↑ GLENNY, Misha. The Balkans: Nationalism, War, and the Great Powers, 1804-2012: New and Updated. [s.l.]: House of Anansi 488 s. Dostupné online. ISBN 978-1-77089-274-3. (anglicky) Google-Books-ID: LJqYbknmxjYC. 
  5. ↑ ALBERTINI, Luigi; MASSEY, Isabella Mellis. The origins of the War of 1914. London; New York: Oxford University Press Dostupné online. OCLC 168712 (English) OCLC: 168712. 
  6. ↑ БЕАТОВИЋ, Ђорђе; МИЛАНОВИЋ, Драгољуб. Велеиздајнички процеси Србима у Аустро-Угарској. [s.l.]: Књижевне новине 272 s. Dostupné online. ISBN 978-86-391-0158-9. (srbsky) Google-Books-ID: i_wMAAAAIAAJ. 
  7. ↑ a b LJUBIBRATIĆ, Dragoslav. Gavrilo Princip. [s.l.]: Nolit 320 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: Y6MZAAAAIAAJ. 
  8. ↑ КРУШЕВАЦ, Тодор; KRUŠEVAC, Todor. Sarajevo pod austro-ugarskom upravom, 1878-1918. [s.l.]: Izd. Muzeja grada Sarajeva 490 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: wiLjAAAAMAAJ. 
  9. ↑ a b DONNELLEY, Paul. Assassination!. [s.l.]: Lulu.com 187 s. Dostupné online. ISBN 978-1-908963-03-1. (anglicky) Google-Books-ID: HLCXAwAAQBAJ. 
  10. ↑ KANTOWICZ, Edward R. The rage of nations. [s.l.]: Grand Rapids, Mich. : Eerdmans 534 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-4455-2. 
  11. ↑ Atentát v Sarajevu. Když úřaduje náhoda. Dvojka [online]. 2021-06-28 [cit. 2021-10-28]. Dostupné online. 
  12. ↑ Jak nám zabili Ferdinanda. Podrobná rekonstrukce atentátu v Sarajevu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2014-06-27 [cit. 2021-10-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b RAKOČEVIĆ, Novica. Crna Gora u Prvom svjetskom ratu: 1914-1918. [s.l.]: Unireks 492 s. Dostupné online. ISBN 978-86-427-0583-5. (srbsky) Google-Books-ID: jAOdAAAAIAAJ. 
  14. ↑ Tajna prevratna organizacija. [s.l.]: Velika Srbija 646 s. Dostupné online. (srbsky) Google-Books-ID: fkM6AQAAIAAJ. 
  15. ↑ a b c MACKENZIE, David. The "Black Hand" on Trial: Salonika, 1917. [s.l.]: East European Monographs 472 s. Dostupné online. ISBN 978-0-88033-320-7. (anglicky) Google-Books-ID: bX1pAAAAMAAJ. 
  16. ↑ Historijski Pregled. [s.l.]: [s.n.] 972 s. Dostupné online. (chorvatsky) Google-Books-ID: _XA6AQAAIAAJ. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Muhamed_Mehmedbasić&oldid=24254247“