Ladislav Šourek
Ladislav Šourek (21. září 1880 Praha – 21. září 1959 Praha) byl český právník, bankéř, diplomat a podnikatel, jeden ze zakladatelů Radiojournalu (předchůdci Československého rozhlasu), kde v letech 1925 až 1938 působil jako faktický ředitel. V rámci své finančnické kariéry zastával vysoké pozice v Živnostenské bance, roku 1919 se pak stal ředitelem Pražské úvěrní banky.
| JUDr. Ladislav Šourek | |
|---|---|
 Ladislav Šourek (Národní listy, 1941) | |
| Narození | 21. září 1880 Praha  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 17. září 1959 (ve věku 78 let) Praha  Československo |
| Alma mater | Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
| Povolání | rozhlasový moderátor |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatMládí
editovatNarodil se v Praze, po dosažení středního vzdělání vystudoval Právnickou fakultu UK, kde dosáhl titulu doktora práv.
Živnostenská banka
editovatPosléze nastoupil Šourek na místo úředníka Živnostenské banky se sídlem na pražských Příkopech za působení ředitele Apolla Růžičky. Banka se původně zaměřovala na financování malých a středních českých podniků, a také byla zastřešující organizací sítě malých českých spořitelních a úvěrových družstev. Financována výhradně českými podílníky, její vznik měl tedy v rámci české národní emancipace podstatný význam. Se svým růstem se banka pouštěla do větších finančních operací, například úvěrování průmyslových podniků. Pro tyto procesy bylo v bance roku 1917 zřízeno hypoteční a průmyslové oddělení, jehož se Šourek stal ředitelem. V době probíhající první světové války odmítal Šourek spolu s ředitelem Růžičkou poskytovat válečné úvěry rakousko-uherské vládě, za což byli oba a další úředníci Živnobanky trestně stíhání.
Po vzniku samostatného Československa roku 1918 pak roku 1919 přijal místo generálního ředitele Pražské úvěrní banky, druhého největšího českého bankovního ústavu v zemi, v této pozici se začal věnovat především zahraničnímu obchodu. Díky svým schopnostem a jazykové vybavenosti nastoupil roku 1922 na Ministerstvo zahraničních věcí vedené tehdejším ministrem Edvardem Benešem, následně působil ve Francii, kde se v Paříži zabýval hospodářskou agendou.
Radiojournal
editovat
Šourek následně začal projevovat zájem o rozvíjející se obor rozhlasového vysílání. Po svém návratu z Francie se stal členem správní rady společnosti Radioslávie, kryté kapitálem 500 000 Kčs, která se zabývala výrobou a prodejem radiopřijímačů. Počátkem roku 1923 pak spolu s podnikatelem Eduardem Svobodou a Milošem Čtrnáctým založili soukromou společnost Československé zpravodajství radiotelefonické, spol. s r. o., posléze přejmenovanou na Radiojournal, která si dala za cíl vytvoření pravidelného českého rozhlasového vysílání. Firma následně získala i povolení od Ministerstva pošt a telegrafů. Předsedou jednatelského sboru Radiojournalu se stal Richard Gemperle, jinak ředitel Křižíkových závodů, technickým ředitelem Svoboda, programovým Čtrnáctý.
Pravidelné vysílání bylo zahájeno 18. května 1923 ve 20.15 hod. z provizorního studia krytého plátěným stanem v blízkosti letiště Kbely u Prahy.[1] Československo se tak po Velké Británii a její BBC, která vznikla roku 1922, stalo druhou evropskou zemí, kde začal veřejně a pravidelně rozhlas vysílat.[2] První den zajišťoval živý program orchestr pražského kina Sansoucci a operní pěvkyně Růžena Topinková.
Roku 1925 si československá vláda plně uvědomila význam a mediální sílu rozhlasu a rozhodla o majetkovém vstupu státu do společnosti. Téhož roku se Ladislav Šourek stal předsedou jednatelského sboru firmy (de facto ředitelem). Vysílání z Kbel bylo ukončeno v únoru 1925, následně bylo studio postupně zřizováno v několika budovách v centru Prahy. Jako partnera získal Šourek pro firmu nově založenou Banku československých legií.
Na konci roku 1933 se Radiojournal přestěhoval do nově postavené budovy Ředitelství pošt a telegrafů ve Vinohradské ulici č. 12, dnešního sídla Českého rozhlasu.[3] Z Radiojournalu, který postupně začal vysílat také z Brna, Bratislavy, Košic a Moravské Ostravy, se tak stal nejmodernějším a plošným sdělovacím prostředkem, který měl mimořádný společenský význam, druhé polovině třicátých let bylo do československé rozhlasové sítě přihlášeno už jeden milion koncesionářů a úspěšně postupovala také radiofikace škol a úřadů.[4] Pracovala zde řada osobností nově se rodící profese rozhlasových žurnalistů, včetně reportéra a hlasatele Adolfa Dobrovolného. Šourek rovněž osobně pronášel příležitostné projevy ředitele do vysílání[5].
Roku 1938 došlo k organizačním změnám ve struktuře společnosti, nepřímo souvisejícími s událostmi spojenými se vznikem tzv. Druhé republiky. Šourek na svou vedoucí funkci rezignoval v listopadu, 28. prosince 1938 schválila valná hromada Radiojournalu změnu názvu společnosti na Česko-slovenský rozhlas.[6][7]
Úmrtí
editovatLadislav Šourek zemřel v Praze 17. září 1959 ve věku 78 let. Pohřben byl pravděpodobně v Praze.
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ JEŠUTOVÁ, Eva, a kol. Od mikrofonu k posluchačům: Z osmi desetiletí českého rozhlasu. Praha: Český rozhlas, 2003. Dostupné online. ISBN 80-86762-00-9. S. 16–17. Dále jen Ješutová.
- ↑ SASÍNOVÁ, Petra. Rozhlas byl nejen svědkem, ale také hybatelem dění 20. století [online]. Ceskatelevize.cz, 2013-08-29 [cit. 2020-08-11]. Dostupné online.
- ↑ Historie budovy Českého rozhlasu [online]. Rozhlas.cz, 2008-01-29 [cit. 2020-08-12]. Dostupné online.
- ↑ BAUER, Zdeněk, a kol. Klub zvídavých dětí: Jaroslav Foglar a Protektorát. Praha: Zdeněk Bauer, 2018. 412 s. ISBN 978-80-906755-6-8. S. 38–49. Dále jen Bauer.
- ↑ Dr. Ladislav Šourek. Témata [online]. 2011-02-15 [cit. 2020-11-22]. Dostupné online.
- ↑ Ješutová, s. 595.
- ↑ rk. Valná schůze Čs. rozhlasové společnosti. Lidové noviny. 1938-12-30, s. 4. Dostupné online.
