Duhovka (platidlo)

Duhovka je lidový název pro zlaté keltské mince – statéry. Raženy byly patrně v období od 3. do 1. století př. n. l. a nacházejí se v celé oblasti někdejší laténské kultury, od střední Francie přes Porýní, Bavorsko, Rakousko až do Uher (dnešní Maďarsko).

Název

Duhovky jim kdysi začali říkat lidé, kteří je nacházeli na polích většinou po prudkém dešti, který tyto mince omyl a ty se potom třpytily ve slunci. Lidé tyto zlaté mince spojovali s duhou a domnívali se, že padají právě z ní nebo že se nalézají tam, kde se duha dotýká země. Tento zkrácený český název má svůj ekvivalent v německém Regenbogenschüsselchen = duhové mističky.

Popis

(Nejen) zlaté mince jsou významným druhem nálezů (registrovaný již v počátcích archeologického, či spíše vlastivědného bádání) pro poznání keltské společnosti. Vzhledem ke své hodnotě a funkci odrážejí její vnitřní vývoj i vnější styky, hospodářskou i technickou úroveň doby a citlivě reagují na historické události. Jejich užívání je jednou z nových znalostí, které Keltové přinesli do prostoru barbarika, tedy i na naše území. Keltové našich zemí nejčastěji přicházeli do styku s makedonskými statéry, které se pak staly předlohou pro vlastní ražbu. Postupem doby z důvodu opotřebování razidel však obraz na mincích hrubne a mění se. Ještě později na mincích výrazně převažuje vlastní keltský umělecký styl vyjádřený svébytnými mincovními obrazy. Tyto výrobky se kromě uměleckých kvalit vyznačují i dokonalým technickým provedením. Nejstarší keltské mince byly raženy snad již na přelomu 4. a 3. století př. n. l.. Užívalo se zlata a nejvyšší zlatou mincovní jednotkou byl statér, který byl roven 8,6–8,4 g. Jak již bylo řečeno, tyto první mince Keltů napodobovaly mince / statéry makedonských panovníků Filipa II. (359 – 336 př. n. l.) a Alexandra III. Velikého (336 – 323 př. n. l.) s hlavou Pallas Athény na líci a stojící bohyní Niké na rubu. Tyto mince však měly tak vysokou hodnotu, že nebyly vhodné jako běžný směnný prostředek. Kromě užití významnými klienty a v oblasti diplomatické byly tyto keltské statéry atrefaktem prestižním a také v oblasti kultu a náboženství. Dalším typem jsou statéry mající na rubu Athénu Alkis a napodobující tetradrachmy makedonského krále Filipa V. (221 – 179 př. n. l.); představují mladší fázi zlatých ražeb z 1. poloviny 2. století př. n. l. V této době, kdy vznikají oppida, s velkým rozvojem obchodu dochází i k velkému nárůstu mincovní produkce. Razí se nejen mince ze zlata s téměř 100% ryzostí, ale i ze stříbra a jiných kovů, které pronikají daleko intenzivněji do běžné směny. Jinou velmi hodnotnou mincí byl stříbrný quinár. Ovšem kromě toho se razí i jejich menší nominální hodnoty – třetinky, osminky a čtyřiadvacetinky, tentokrát již především s mincovními obrazy, na nichž se uplatňují vlastní keltské výtvarné představy. Významnou skupinu tvoří mušlovité statéry; rovněž častými bývají mince s obrazem koně (někdy s jezdcem) nebo kance; jindy se objevuje kolečko s paprsky jako sluneční symbol nebo slunce s paprsky, případně stočený drak. Vedle četných nálezů zlatých a stříbrných ražeb se vyskytují i mince potinové (slitina mědi, cínu a stříbra / olova) a výjimkou nejsou ani falsa, mince s bronzovým jádrem plátovaným zlatem.

Výroba

Vedle znalosti užívání mincí byla důležitá i jejich výroba. Technologie ražby byla následující: do důlků v mincovních destičkách byl nasypán na mincovních vážkách odvážený zlatý či stříbrný kov, žíháním v plameni roztaven a z takto vzniklých mincovních střížků byly za pomoci razidel (spodního železného kotoučovitého s bronzovou vložkou s negativem mincovního obrazu jedné strany mince a horního válcovitého s negativem druhé strany) raženy mince. Nálezy těchto předmětů, které dokládají ražbu mincí, pocházejí výlučně z oppid a nejvzácnější mezi nimi jsou nálezy razidel. Můžeme předpokládat, že podobně jako později právo razit mince bylo vyhrazeno pouze jedincům („předním představitelům bójského kmene/knížatům nebo králům“) ovládajícím to které území; jejichž jména se často na mincích objevují, zvláště na mladších stříbrných tzv. bratislavských ražbách (BUSU, BUSSUMARUS, IANTUMARUS, COISA, AINORIX, FABRIARIX, EVOIURIX, COUNOS, TITTO, COVIOMARUS, COBROVOMARUS, DEVIL, MACCIUS, NONNOS a nejpočetněji zastoupenými BIATEC, podle nichž těmto mincím říkáme "biateky").

Rozšíření a významná naleziště

Ražba zlatých mincí převládala u západních keltských kmenů, kdežto u východních Keltů převládaly mince stříbrné; předěl obou druhů ražeb tvoří Morava.

nejstarší a také největší (40 kg) český poklad keltských zlatých mincí byl objeven v Podmoklech u Rokycan již roku 1771
další na Hradišti u Stradonic roku 1877
Starý Kolín
Trenčianske Bohuslavice (Slovensko)
oppidum Manching
Němčice nad Hanou

Odkazy

Literatura

Jana Čižmářová, Encyklopedie Keltů na Moravě a ve Slezsku, Praha 2004, str. 78-80
Staněk J., Peníze v českých zemích, Praha 1995, ISBN 80-901893-1-8
Vandas J., Mince a platidla. Praha: Magnet-Press, 1994 - 220 s. ISBN 80-85847-15-9

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Duhovka na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo duhovka ve Wikislovníku