Bohuslav Burian
Bohuslav Burian (16. října 1919 Brno-Nový Lískovec – 29. dubna 1960 Mírov) byl český katolický kněz a jedna z obětí komunistického teroru.
| Bohuslav Burian | |
|---|---|
 | |
| Osobní údaje | |
| Datum narození | 16. října 1919 |
| Místo narození | Brno |
| Datum úmrtí | 29. dubna 1960 (ve věku 40 let) nebo 30. dubna 1960 (ve věku 40 let) |
| Místo úmrtí | Mírov |
| Povolání | katolický kněz |
| Řády a ocenění | účastník odboje a odporu proti komunismu |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Život
editovatNarodil se v Brně-Novém Lískovci jako syn řezníka a matky v domácnosti. Měl čtyři sourozence a postupně absolvoval obecnou školu, gymnázium a v roce 1938 nastoupil do kláštera augustiniánů. Chtěl být misionářem v Africe. V roce 1943 byl zatčen gestapem a za protinacistickou činnost nejdříve internován v brněnském táboře Pod kaštany, v rámci likvidace starobrněnského kláštera v Kounicových kolejích a pak vězněn v koncentračních táborech Auchwitz III, Golleschau a Ellrich. Už zde v zajetí proslul svojí odvahou, která ho neopustila ani v dalších dnech jeho života. Na konci války utekl z pochodu smrti.
Po válce pokračoval ve studiu teologie a 5. července 1947 byl v Brně vysvěcen na kněze a 6. července slavil primiční mši svatou v Dražovicích u Vyškova. Poté nastoupil místo kaplana ve Slavonicích. O svátku Božího těla (26. června) 1949 na Zelném trhu v Brně neváhal přečíst pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky namísto váhajícího biskupa Karla Skoupého (komunisté šíření a čtení listu zakázali pod hrozbou přísných trestů). Než ho příslušníci StB dokázali umlčet, byla většina textu přečtena.[1] Byl zatčen a strávil 6 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Příční ulici. Teprve po přímluvě generála Svobody dostal milost od prezidenta republiky a byl propuštěn. Po propuštění nemohl do své farnosti a tak se věnoval chlapcům v brněnské polepšovně a zpovídal prostitutky. Jeho troufalost a odvaha neznala mezí. O vánočních svátcích navštívil své bývalé spoluvězně ve věznici krajského velitelství Státní Bezpečnosti, přinesl jim řízky z kapra a především možnost zpovědi a svátosti.
Po svém propuštění nastoupil v listopadu jako kaplan v Moravské Nové Vsi, ale byl sledován a v obavách, že bude zatčen, dne 9. září 1950 uprchl do Rakouska a pomáhal uprchlíkům v táborech u Innsbrucku a Salcburku. Navštívil Řím a v Nepomucenu byl požádán vicerektorem Bezdíčkem, zda by nemohl převádět přes hranici do Rakouska lidi pronásledované komunisty, především zájemce o bohosloví a pronásledované kněze. Postupně do Rakouska převedl přes jihomoravskou hranici 11 lidí (z toho 5 kněží a jednoho bohoslovce, konkrétně mezi nimi byli Jan Krajcar[2] a P. Hrbata). Po čtvrtém přechodu hranice byl zatčen rakouskou hlídkou u obce Schrattenberg v ruské zóně.
Rusové ho vydali československým orgánům a byl převezen do vyšetřovací vazby v Praze-Ruzyni, v níž byl za pomoci mučení a drog přinucen k přiznání se ke špionáži a velezradě, kterých se ve skutečnosti nikdy nedopustil. Dne 23. října 1952 byl odsouzen ke 20 letům těžkého žaláře. Souzen byl v rámci uměle vytvořené skupiny, do níž byla zařazena i jeho sestra Ludmila Burianová (odsouzena na 6 let vězení).[3] Perzekuci museli čelit i další členové rodiny: oba rodiče strávili půl roku ve vyšetřovací vazbě a bratr byl poslán do TNP.
Prošel několika komunistickými věznicemi a uranovými doly u Jáchymova. 27. ledna 1960 uprchl z věznice v Leopoldově, dopaden byl až po několika dnech a až po udání.[4] Poté byl krutě ztýrán na Ruzyni a převezen zpět do Leopoldova, kde byl držen na samotce.[5] Po zhoršení jeho nevyléčené TBC byl převezen na Mírov. Koncem dubna zde zemřel na následky chřipky a lehkého zápalu plic. Nedoléčené TBC z koncentračního tábora, ozařování smolincem, otřesná lékařská péče a životní podmínky v komunistických lágrech nakonec způsobily jeho pomalou mučednickou smrt. Jeho tělo nebylo rodině vydáno, z větší části bylo rozřezáno a posláno k anatomickým studijním účelům, zbytek zpopelněn.
V roce 1968 žádal K-231 o rehabilitaci P. Buriana, ale bylo již pozdě, přijely ruské tanky. Nezrealizovala se ani žádost podzemní církve v roce 1979 o zahájení beatifikačního procesu. V ovzduší husákovské normalizace to ani nešlo. Bohuslav Burian byl soudně rehabilitován až 8. ledna 1991.
Život Bohuslava Buriana podrobně zpracoval historik František Kolouch v knize Říkali mu Pistolník (2019).[6]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ Václav Vaško: Dům na skále (1): Církev zkoušená, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 80-7192-891-7, str. 150
- ↑ Václav Vaško: Dům na skále (2): Církev vězněná, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2004, ISBN 978-80-7192-893-5, str. 62
- ↑ Ludmila Burianová - uvězněna na 6 let. iDNES.cz [online]. 2007-11-02 [cit. 2024-10-04]. Dostupné online.
- ↑ Přesný počet těchto dnů se v různých zdrojích liší; Vlček udává 5 dnů - viz článek Čeští mučedníci z doby komunismu, Vaško 3 dny (Dům na skále 3, str. 60)
- ↑ Jindřich Jenáček in Helena Havlíčková: Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu, Votobia, Olomouc 2002, ISBN 80-7198-535-X, str. 28
- ↑ Říkali mu Pistolník - Bohuslav Burian (1919-1960), vězeň, kněz a převaděč - kniha. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2024-10-04]. Dostupné online.
Literatura
editovat- KOLOUCH, František. Říkali mu Pistolník. Bohuslav Burian (1919-1960). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2019. 344 s. ISBN 978-80-7566-024-4
- Václav Vaško: Dům na skále (3): Církev vězněná, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, ISBN 978-80-7192-893-5, str. 58-61
- Jiří Hanuš: Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století; CDK, Brno 2005, ISBN 80-7325-029-2, str. 22-23
