Šógunát Tokugawa
Šógunát Tokugawa neboli Tokugawský šogunát (japonsky 徳川幕府, Tokugawa bakufu), známý též jako šógunát Edo (japonsky 江戸幕府, Edo bakufu), bylo feudální vojenské vládní zřízení v Japonsku během období Edo od roku 1603, kdy byl Iejasu Tokugawa (1543–1616) jmenován šógunem, do roku 1868, kdy rezignací šóguna Jošinobua Tokugawy (1837–1913) končí vláda dynastie Tokugawa a je obnovena moc císaře Meidži. To je začátek reforem Meidži.[1][2][3]
| Šógunát Tokugawa 徳川幕府 Tokugawa bakufu
| |||||||||||
Geografie
| |||||||||||
| Obyvatelstvo | |||||||||||
Národnostní složení
|
|||||||||||
| Státní útvar | |||||||||||
tokugawské mince tří kovů (měděný Mon, stříbrný Bu a Šu, zlaté Ryō)
| |||||||||||
| Státní útvary a území | |||||||||||
| |||||||||||
_(Japan_centered).png)
.svg){kind=small}
Historie
editovat
Po období Sengoku neboli období válčících států, které trvalo zhruba od poloviny 15. až do počátku 17. století, nastalo období Azuči-Momojama (1568–1600), kdy se daimjóovi Nobunagovi Odovi a jeho nástupci Hidejošimu Tojotomimu podařilo postupně sjednotit Japonsko a podřídit všechny provincie ústřední vládě.[4] Byl to čas stavby velkých hradů a toto období je pojmenováno po dvou z nich, hradu Azuči, který zbudoval Nobunaga Oda v Kjótu, a hradu Momojama, jejž postavil Hidejoši Tojotomi ve městě Ómihačimanu v prefektuře Šiga na ostrově Honšú. Období Azuči-Momojama skončilo v roce 1600, kdy se Iejasu Tokugawovi otevřela po vítězné bitvě u Sekigahary cesta k titulu šóguna.
Tokugawský šogunát tak de facto vznikl po bitvě u Sekigahary, kde se utkali přívrženci Hidejošiho syna Hidejoriho Tojotomiho s vojskem vedeným Iejasu Tokugawou. Oficiálním rokem vzniku šógunátu pak byl rok 1603, kdy byl Iejasu Tokugawa jmenován seii-taišógunem neboli „velkým generálem, který potírá barbary“. Řada Tokugawových odpůrců z řad daimjóů byla buď popravena, nebo přišla o část svých majetků, naopak jeho přívrženci byli odměněni a někteří z jeho bývalých vazalů se stali pány provincií. Tito daimjóové byli strategicky rozmístěni po celém císařství.[5]
Japonská společnost v době šógunátu
editovat
Tokugawové vládli Japonsku z hradu Edo, který byl vybudován na východě města Edo neboli dnešního Tokia.[6][7][2] Japonská společnost byla v období Edo feudální společností přísně rozdělenou na společenské třídy, jejíž zvyklosti a nařízení sloužily k prosazování šógunovy moci. Tato přísná společenská hierarchie byla založena na systému čtyř tříd neboli čtyř povolání, jež byly dědičné. Na vrcholu této pyramidy se nacházel japonský císař a kuge (公家) neboli japonská šlechta. To byla sice oficiální vládnoucí třída, která však neměla žádnou skutečnou moc. Tu ve svých rukách soustředil především šógun z rodu Tokugawů a pak daimjóové neboli páni provincií a jejich samurajové. Většina Japonců byli prostí lidé, kteří se dělili na rolníky, řemeslníky, obchodníky a různé skupiny nedotknutelných.
Tento přísný třídní systém zavedl Iejasu Tokugawa. Po definitivní porážce a zničení klanu Tojotomi po vítězném obléhání Ósaky v letech 1614 a 1615 získala dynastie Tokugawů moc na následujících 250 let. Zároveň s tím nastoupilo Japonsko politiku dobrovolné izolace neboli sakoku (鎖国), doslova „uzavřené země“, jejímž cílem byla podpora politické stability. Cizinci měli až na výjimky zakázán vstup do země.
Vláda
editovatŠógunové z rodu Tokugawů využívali při své vládě takzvaný systém han (藩), v němž každý daimjó spravoval svoje léno či knížectví neboli han,[8] přestože země byla formálně stále rozdělena na císařské provincie. V období Edo zažilo Japonsko rychlý hospodářský růst a urbanizaci, což vedlo k rozkvětu kupecké či obchodnické třídy (chónin) a ukijo neboli kultury.
Počet těchto knížectví (zhruba 270) se v průběhu šógunátu měnil.[9] Hodnotila se podle velikosti, která se měřila podle počtu koku (asi 180 litrů) rýže, která se na panství každoročně vypěstovala.[10] Jedno koku bylo množství rýže potřebné k výživě jednoho dospělého muže na jeden rok. Minimální množství rýže potřebné pro titul daijmjóa bylo 10 000 koku.[9] Největší han, kromě šógunových, dávala ročně přes milion koku.[10]
Šógunovi patřilo to nejvýnosnější panství, dědičné léno rodu Tokugawa, jež zahrnovalo rovněž řadu zlatých a stříbrných dolů.[11] Ke konci šógunátu vlastnil rod Tokugawů asi 7 milionů koku země, včetně 2,6 až 2,7 milionů koku, jež drželi přímí vazalové, ze 30 milionů koku v zemi.[10] Zbývajících 23 milionů koku patřilo ostatním daimjóům.
Konec
editovatŠógunát Tokugawa se rozpadl během takzvaného období bakumacu (幕末) neboli „konce šógunátu“, což je v japonských dějinách označení pro zhruba závěrečnou fázi období Edo v letech 1853–1869. Nastartoval ho příjezd eskadry amerických válečných lodí, jimž velel komodor Perry, do Tokijského zálivu 8. července 1853.[12] Perry si pod hrozbou použití síly vynutil ukončení 240 let trvající izolace Japonska. Konec tohoto období se pak shoduje s koncem války Bošin, kdy byl poslední šógun Jošinobu Tokugawa poražen císařskou stranou, která usilovala o návrat politické moci císařskému dvoru v Kjótu.
Dne 9. listopadu 1867 se Jošinobu Tokugawa vzdal svého šógunského postu a předal svoje pravomoci císaři Meidžimu. Souhlasil, že bude „nástrojem pro vykonávání“ císařských příkazů.[13] Tokugawský šógunát tak přestal existovat.[14]
Jošinobu sice rezignoval, ale Tokugawský státní aparát přetrval a podržel si mnoho výkonných pravomocí.[14] To se nelíbilo odpůrcům šógunátu z knížectví Sacuma a Čóšú,[13] 3. ledna 1868 proto obsadili císařský palác v Kjótu. Následujícího dne prohlásil patnáctiletý císař Meidži plnou obnovu své vlády, což většinu císařského poradního sboru uspokojilo. Nepřátelé Tokugawů však sbor hrozbami přiměli, aby přikázal konfiskaci Jošinobuových území. [15] S tím nemohl Jošinobu Tokugawa souhlasit, a proto 17. ledna vyzval dvůr, aby to odvolal.“[14] Týden nato, 24. ledna, se rozhodl pro útok proti Kjótu obsazenému silami ze Sacumy a Čóšú. Jeho rozhodnutí uspíšila série žhářských útoků v Edu, včetně vypálení předhradí zdejšího hradu, hlavní rezidence Tokugawů. Následujícího dne zaútočilo Tokugawovo vojsko na zdejší rezidenci daimjó ze Sacumy, kde se skrývalo mnoho Tokugawových odpůrců. Palác byl spálen a mnoho oponentů bylo zabito nebo později popraveno.[14] Tak začala občanská válka Bošin (戊辰戦争).
Válečné štěstí se však přiklonilo na stranu menší, ale relativně modernizované císařské strany a po sérii bitev, jež vyvrcholila pádem Eda se Jošinobu Tokugawa vzdal. Ti, kdo zůstali věrní rodu Tokugawa, uprchli na sever ostrova Honšú a později na Hokkaidó, kde založili Republiku Ezo. Porážka v bitvě o Hakodate zlomila jejich odpor a císař tak získal svrchovanou vládu nad celým Japonskem, čímž byla ukončena vojenská fáze reforem Meidži.
V průběhu roku 1868 vzniklo po pádu šógunátu Japonské císařství, v jehož čele stál císař, který výkonnou moc vykonával prostřednictvím svého poradního orgánu, Tajné rady, kterou tvořili premiér a ministři. Na konci téhož roku bylo císařovo sídlo přeneseno z Kjóta do Eda, které přejmenoval na Tokio („východní hlavní město“) a neprodleně zahájil ve spolupráci s Tajnou radou řadu státoprávních, organizačních a technických reforem, jež vešly ve známost jako Reformy Meidži a daly jméno celé epoše jeho vlády – éra Meidži („Osvícená“). V rámci těchto reforem se z Japonska stal moderní stát evropského typu.
Seznam šógunů dynastie Tokugawa
editovat
Reference
editovatV tomto článku byl použit překlad textu z článku Tokugawa shogunate na anglické Wikipedii.
- ↑ Nussbaum, Louis-Frédéric. (2005). "Tokugawa-jidai" in Japan Encyclopedia, s. 978.
- ↑ a b Nussbaum, "Edo-jidai" na s. 167.
- ↑ Nussbaum, "Kinsei" na s. 525.
- ↑ DOLAN, Ronald E.; WORDEN, Robert L. Japan a country study. Washington, D.C.: Library of Congress, 1992. 670 s. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HALL (EDITOR), John Whitney. The Cambridge history of Japan Vol. 4: Early Modern Japan. James L. McClain. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0-521-22352-0. OCLC 17483588
- ↑ Nussbaum, "Shogun" at pp. 878–879.
- ↑ Nussbaum, "Tokugawa" at p. 976.
- ↑ Nussbaum, Louis-Frédéric. (2005). "Han" in Japan Encyclopedia, p. 283.
- ↑ a b Nussbaum, "Satchotohi", pp. 826–827.
- ↑ a b c HANE, Mikiso. Premodern Japan : a historical survey. Perez, Louis G.. Second. vyd. Boulder, CO: [s.n.], 2014. ISBN 978-0-8133-4970-1. OCLC 895428280
- ↑ PEREZ, LOUIS G. The history of Japan. 2nd. vyd. Westport, Conn.: Greenwood Press, 2009. ISBN 978-0-313-36442-6. OCLC 277040931
- ↑ BEASLEY, William G. Google Books. The Perry Mission to Japan, 1853-1854. [s.l.]: Psychology Press, Jul 12, 2002. Dostupné online. ISBN 9781903350133.
- ↑ a b SATOW, Ernest. A Diplomat in Japan. Tokio: Oxford S. 282. (anglicky)
- ↑ a b c d KEENE, Donald. Emperor of Japan: Meiji and His World, 1852–1912. New York: Columbia University Press, 2005. 922 s. Dostupné online. ISBN 978-0-231-12340-2. (anglicky)
- ↑ HAGIWARA, Kóiči. 図説 西郷隆盛と大久保利通 (Ilustrovaný život Saigó Takamoriho a Ókubo Tošimičiho). [s.l.]: 河出書房新社, 2004. 126 s. ISBN 4-309-76041-4. S. 50. (japonsky)
Externí odkazy
editovat
Obrázky, zvuky či videa k tématu Tokugawský šógunát na Wikimedia Commons - KODET, Roman, Války samurajů. Konflikty starého Japonska 1156-1877, Praha 2015.
- KODET, Roman, Příběh samurajů, Praha 2018.
